Socha Svobody

(Maminko, mámo, proč mluvíš takhle potichu?

Přec nejsem už tak malé hlupučké dítko,

obejmu tě a přitisknu hlavu ku břichu,

usmívat se budu, jak  rozkvetlé kvítko).

,,Ó já ty můj nejmilejší nemůžu se štkát,

ovinu ti kolem prsou lněný šátek,

nechám zplihnout ať jej vánek může roztleskat

skromné toť mé přání na tento den matek!‘‘

Znovu tě já prosím má milovaná mámo,

proč se tak hlasně rouháš řekni, řekni mi,

a tak šeptem, tiše více slov není známo

ni nenechalas cestičkami lesními

snad oblázek utroušený zpětný jediný.

Z tvých kdys něžných rukou kypí mráz a záchvěv

strachu, bojíš se snad? Výraz děcka nevinný,

o pár suvných kroků, pak vkleče za zády zpěv-

-To lesní víly, blůzky zračné, slabým chórem:

,,Přec nedostane se ti ni kousku nebe

i ztvrdíme to skutkem hrozným v soudu s borem

a uvalíme temnou kletbu z hlíny v tebe!‘‘

Na úpatí skal sápe k dechu dítě černé!

Bosé visí za hruď v rouše obepnuto,

málo asi bylo před zlou nocí prozerné.

Bez křiku padá, v kameny pak zaklesnuto.

Bledé tváře macešiny svraskly v chumáč stěn,

necitelné ruce-zření jež jim sluší

předurčily Svobodu? I černých, rudých žen,