Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 30.11.
Ondřej
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Poezie
 > Poezie
 > Klasické verše
 > Básnické slovo
 > Všehochuť
 > Teorie poezie
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
ŠPACHTLÍ PROTI PLÁTNU
Autor: mladej (Občasný) - publikováno 29.3.2009 (16:39:03)

ŠPACHTLÍ PROTI PLÁTNU /neinvestigativně /

 

Štětcem naneseme barvu štědře přímo na podložku,

potáhneme cigáro a lehce načrtneme antimotiv,

tvé oko, momentálně zahleděné přímo za sebe, je v popředí a zvolna přechází

do tmavého oválu.

Bílá v černé a černá mírně šedivějící

a vedle, ne tam, ale kousek ještě více vpravo,

jakoby cizí lazurované, kolem oka, okruží.

 

V pozadí, mírně vlevo, ale matnou barvou,

žena s rameny jako námořník z Litvy, ale kdo to vlastně přesně ví, kdo ví, odkud vlastně je, momentálně nekotví a nezpívá, zpod džín se kreslí pařížské krajkoví, vlastně miluje souš a ctí J.P.Sartrea a toho si čte stejně jen v tichu kavárničky, než přijde rande, než přijde podnikatel, a vlastně potají. Většinou hovoří plaše jako žena s rameny, která visí a nikomu to nevadí, hlavně, že jinde se jim to pne, ach šarlatové pohrudí a v kapse má smotek, přeložené papírky s poznámkami, nikdo to nečte, básní, nikdo neví, že si píše, Bože, k čemu tohle vlastně všechno je, pochybuje, ale tuší - ještě mě neznají, ale jednou, jednou mě určitě obviní…

 

Kolem vystupujícího levého pozadí, /nutnost syté běloby/

sedí u kávy za mramorovými drobnými půlkulatými stolky se secesními nožkami z ořechového dřeva, na první pohled ne zcela přitažlivé , ale draze a vkusně oblečené ženy, které voní, ženy jen mírně povadlé a číhající, avšak s výrazně namalovanými rty, a o to více chlípné, ženy multiorgasmické, které vřeští skrze spící sídliště jako bílá půlmetrová Korela, pijí bílé víno jako vodu, jako muže s vodou – tedy nápoj který chutná a i vypadá jako to drahé a podivně chutnající Ouzo, plné rozpuštěných pendreků a tajné vášně, nikdo ty ženy nešatí, jsou vzdělané a soběstačné, vypadají smutně a záhadně, asi ráno chyběly u svatého přijímání /ach, ty můj INRI/ a navíc, asi si také dělají poznámky, Bože, taky jsi chodil do vinárny a připadal sis někdy divně? Nikdo se nebaví a s nikým taky ne.

 

Zcela u horního pravého okraje, mlhavě a jemně stříbrnou,

útržky dopisů, náznaky touhy, povadlá písmena oslovení, připažená síla, přiopilé náčrtky, vypadá to divně, ale půjde za jinou…, vždyť tato žena je jak ostatní jiné, krásná a s aurou přiopilou, vnadná a místy na obličeji s jinou krajinou, než jak jsem ji znával, když nepršelo, když bylo hezky, když bylo před bouřkou, když bylo pod mrakem, když sněžilo, když foukal vítr a když tě prvně znásilnila …košíky má nalité jak prodavačka papriček z Limy, hroty růžové a pevné jak ty největší olivy vprostřed s pevnou pecičkou, dumlavé plůdky předehry, chová se jak kurtizána, co je prvně na tržnici, z trika jí to plandá jako žluté melounky a nekouká na ceny, papriky nenávidí, jinak to má ráda a má za ušima i pod čepicí…

 

Teď pravá, popředí,

tam půllitr, proklatě drahý, ale bez pěny,

bílá je opět šedá

a mok teplající, ne proto, že špatně naraženo, ale, že ten ,co objednal, jest bědný a jsa zadumán, nepije, vchází reemigrant, má bílé vlasy, asi tak „vosumašede“, dá všem rundu a křičí:

/šedá přechází opět v černavou, tentokrát  s temperou temné  růže/

 Tak komu to tady patří? – bělouš řve. Štamgasti šeptají pěnou skrze tváře ptydepe: „Někomu víc, někomu trochu, ale tobě taky ne.“

 

Vraťme se k pozadí, jak bylo mírně vlevo, tam opět lazur  matnou, ale růžově až zrzavě,

prostě jako pivo, sedí Indián a tak jako pivo Kozel v Mexico City, vedle něj rodák, kolem „pade“ ze Smíchova. Rozvedený, neperspektivní pesimista. Bodl do mapy, koupil si letenku a je tu. Mlčí. Ten druhý taky nepije, protože má splín, brouká si něco jako „Di Tango“, Smíchov dumá, jak to vysvětlí dětem, ženě a v práci, i když ho nebavila a pak té, co si nabrknul v „Blave“ a řekl jí, že jede na služebku. Smíchovský Josif má pocit, že je tu pro legraci.

 

Vlevo, ale blíž, než ženy srkající kávu,

srká Absint Dallího invencí nafoukaný mravenečník, kdyby ale nebyl Salvátorův, nikdo by o něm nevěděl, - teď pije a neví, co se s ním děje a s jeho nosem, který roste a roste…, ve zbytku prostoru, který nezaujímá z hlavy nos, se mu ta hlava motá. Po vzoru svého vychovatel však nikdy nevynášel své nálady do kavárenského prostoru. Vrchní Patera na to stejně nebyl nikdy zvědav a pak, ve své pyšnosti se utvrzoval tím, že za čenichem, po kterém ho vzrušeně drbaly bohaté vdovy, nosil přesně a digitálně načrtnuté konstrukce jejich tělesných schránek a výdutí a proto přesně věděl, kam by se jeho bobtnající nosál vešel, ale nesmělo by být hezky, protože, to by se s ním šly dámy koupat a houpat, mírně přiopity a v ložnicích by pak byly jen a výlučně ony a žádný mraveneček…ach, Absint je tak dobrý a mně to tak sluší, ale dnes jsou tu výhradně jen samé učitelky a ekonomky a bankéřky a žádná poctivá majitelka hotelu, nevadí, ale jako mravenečník jsem „in“, říkal si.

 

Na špachtli nanáším dnes naposledy okr, hrotem písek na omítku chalupy, trochu hlíny zpod růží a žluť, tu hlavně.

Ze džbánu vytáčím žíznivě hlt, snad poslední, všude je zavřeno, je na dně.

Měsíc bobtná v lunu a dochází ikonově zlatistá, ředím ji dobromyslem,

 

snad ta cesta nebude slepá, snad povede mnohoznačně, nudí mne jednoduché navoněné cesty a ještě s ukazatelem a nad touhle se tetelí zbytek slunce, Vincentova kukuřičná pole zrní šumem, je parno a ústa se lepí po dalším doušku Portského, bodnul by i Tokaj, Furmint nebo aspoň Samorodni,

 

je skoro ráno a dochází všechno, nejen vize, ale i barvy,

 

ochotníci na obraze dnes hrají „Pootevřeno plusem“, diváků přijde sice jen několik, ale oni to divadlo prostě hrát budou. Těžké rudé /Bože, ta barva přímo teče/ barokní závěsy girland povívají skrze pach zpoceného léta, koní a tanečního večera pro nepokročilé vprostřed lánů obilí. Zdvihá se vítr. Opilý ragbista padá pod háčka jejích depilovaných nohou, Pinot noir La  Roche nasládle voní a dostává se ti pod kůži. Kříž hříchu tvoří mříž. Pachtíš se za klíči. Kýcháš, sršni mají dvě promile, konečně otvíráš mříž a kolem teče med.  Teď, jen dokončit tu cestu mezi poli, vstoupit do slasti, kdybys tak krásně nespala…Svítá…

 

-          Barvy jsou  na plátně a na mně, kolem prázdná flotila lahváčů, vymačkané tuby, vajglovník po okraj,…

-          Když tvořil Zrzavý, tak se s nima přece  taky tu noc  nemiloval a když, tak  až ráno, když bylo hotovo, a to možná taky ne…takže až večer, když to předělával, ale stejně si to odskáču…a kdy to vlastně dělal, když pořád maloval…?

 

Na úlomek větvě broskvoně natlačím trochu stříbřité běloby a dělám tečky a kolečka snu,  - na kavárnu, na dva kozlovité mexikánské  muže a zakroužkuji i básnířku z Litvy, pak na Dallího a na ta Vincentova  žlučovitá absintová kukuřičná pole.

 

-          Odpoledne, když kdo pohlédne, tak směje se a ptá se, jakže mi dnes vlastně je.

 

-          Kdo zadumán a postojí i zatápe, však tuší nešvarno a neveselo z prvotiny Doriana Greye.

 

 

 

 

  



Poznámky k tomuto příspěvku
Sallybill (Stálý) - 30.3.2009 > Máš můj obdiv. Takový postřeh, taková fantazie...
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Mbonita (Občasný) - 30.3.2009 >
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter