"„O      tom,   jak      se   píší      dějiny   ...

Vysoko   na      obloze

třeskot      hvězd,   bujná      spřežení

ve      fantaskním      reji

se   svými      kočími      mlhami   se      řítící,   proudy      Jisker

v      hejnech      skrápějících      Zem,   ztracené      podkovy      Zlatem

jak      matné      perly      v      trávě      porůznu   se      třpytící,      stranou      faun

se      svým      Škleboúsměvem,  
 
 

a   do      těchto   Dějů      tajemných

((  -či   spíše      do   odlesku      z   nich  )) 
 
 

škvírou      ve   svém      vikýři  
 
 

            zezdola

kdosi      nahlíží 
 
 

Očitý   svědek. 
 

Jednou   svému   vnuku   bude   vyprávět. 
 

A      potom,   až      i   z      vnuka      bude   děd,

až   i      jemu   věčný      spánek   zlehka      ztiší   tvář, 

jeho   pravnuka   či   vnuka 
 

obsáhle

         vyzpovídá 
 

hodnověrný  
 

kronikář...           

."