Sbalil jsem si věci do kufru z lepenky. Aspoň tedy doufám, že to byl kufr z lepenky, protože jinak jsem v životě žádný neviděl. V mládí jsem samozřejmě četl o kufrech z lepenky, ale nikdy jsem si neuměl představit, jak vypadá. Za mých mladých let se lepenka říkalo průhledné lepící pásce. Jak vypadá takový průhledný kufr mi prostě nešlo do hlavy.
Možná to mělo posloužit k urychlení kontrol na letištích. Letištní kontroly začaly až po tom osudném září ze začátku milénia, ale knihy, které jsem četl, byly ze 60. a 70. let. A postavy stejně nikam nelétaly. Létání je pro snoby. Moje postavy jezdili stopem nebo autobusem.
Teorii o letištních kontrolách jsem tedy zavrhnul. Stejně jako průhledný kufr. Lepenku pro mě od té doby představovala rolička hnědého papíru, který jsem poprvé poznal, když jsem dělal na poště. Funguje to jako poštovní známka. Olíznout a lípnout. Dá rozum, že ten lepenkový kufr nebyl jen z jedné vrstvy takovéto lepenky. Vrstev muselo být aspoň deset, aby se kufr neprotrhl. Na rohách měl kufr kování. Držadlo a dva zámky na stejný klíč. A vnitřek byl polepen nějakou pestrou tapetou.
Samolepky? Myslíte ty s názvy měst? Paris? I LOVE NY? Amsterdam? Bucureşti? Москва? Tókjó? Reykjavík? Beijing? Ne, to ne. Merci je moje děkuji. To by byla další snobárna.
A navíc v Liberci, Lochovicích, Benátkách ani v Rožnově takové nálepky nevedou. Teď leda v Liberci, ale to jen kvůli šampionátu. Za dva týdny už je nebudou mít ani tam.
(únor 2009) tento a další texty najdete na www.juancloaca.blogspot.com
|