|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Různou dobu trvající rozpaky. V míjení se na ulici, v obchodě u stejné police se zbožím, v restauraci, na bazéně, klidně i na příjmu chirurgie. Dívají se na nás, očividně se usmívají, promlouvají k nám tichým náznakem, očekávají reakci v naší tváři, nedočkají-li se jí, chvíli ustanou s vysíláním signálu, a po chvíli akci zopakují.
Jenže, kam a ke komu, k čemu je přiřadit?
Jsme aktéry jejich omylu, či jsme domnělými dvojníky (rozjitřujeme v pozorovateli libé asociace), nebo jsme snad na stopě počínajícímu vynechávání paměti? Připadáme si jako blbci, čím déle si tato situace vynucuje naši pozornost, tím více jsou naše myšlenky tázavější, usilovněji ždímeme mozek rozpomínáním se.
Skrýt znejistění asijským úsměvem nebo se jít zpříma persóny zeptat na původ jejího zájmu? |
|
|
