Prohmatávám vzduch
mezi řádky
doufaje,
že mé prsty okusí znova
tvou siluetu
a vlasy vonící sluncem

                                ... už zapadlo
                                měl jsem vzít lano
                                a tahat ho nad hory

V klubu dosud nepoznaných nálad
kochám se společností
co zítra bude stejně mlčenlivá
a trpká
                                ... otrhaní životem
                                opakují stále stejné pravdy
                                ubíjí mě


Noční vzduch čpí mi
okamžikem
a nemůžu vysmrkat jeho pach
aniž bych se nerozplakal

                                ... papírovým kapesníkem
                                na jedno použití
                                nemávej

Tak nakonec zjišťuji,
že mám strach z paměti
aby nezapomněla,
jak se raduje z plných plic