|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Nad čelem manželské postele visel svatý obrázek, na posteli byla jedna peřina, na zemi ležel shozený polštář, ve vedlejším pokoji byl muž, u nohou měl otevřenou láhev, na stole pak krabičku cigaret, zápalky, poloprázdnou sklenku červeného vína a právě vedle ní ležela jeho ruka dřímajíc cigaretu.
Seděl tam v křesle, hleděl na nebe a jen jeho dech rušil to mrtvolné ticho. Nic se nedělo, dlouho se nic nedělo, když najednou si muž povzdychnul, natáhnul ruku a vzal si zápalky. Až teď jsem uviděl, co na nich bylo připsáno propiskou, stálo tam: „Můj malý hřbitůvek.“ Otevřel krabičku zápalek, vzal si jedno malé tělíčko mrtvého stromu a se slzami v očích si zapálil zmuchlanou cigaretu. Cigaretový dým jemně proplouval místností a dál pomalu dobarvoval zažloutlé tapety, naposledy zhluboka potáhl, uhasil cigaretu o stůl a prstem ji odťukl na špinavý koberec. Zase jen seděl a zíral na nebe, zatímco se sluneční záře dál tiše plazila po stole tak dlouho, až se dostala ke sklence vína. Po chvíli se muž otočil a když uviděl to červené světlo, prudce se rozmáchl a rozbil sklenku o zeď.
Stékající víno na stěně právě zaschlo, muž jej celou tu dobu sledoval a připíjel přímo z láhve. Rychlý hmat, cigaretka, mrtvolka, světélko, dým... Zvednul se a doprovázen modravými spirálkami došel do kuchyně. Dal vařit vodu, pak z nedovřeného šuplíku vytáhl stříbrnou lžičku a nabral s ní kávu ze zlatavé dózy a nasypal ji do hrnku. Voda mezitím dovařila, a tak kávu zalil. Ze skříňky, z jaké předtím bral zlatavou dózu, vzal plastovou nádobku s nápisem „Cukr“, položil ji vedle hrnku a odšrouboval víčko. Uvnitř byla plíseň, vyvalil se hrozný zápach, ale muž ji jen v klidu zavřel, vrátil zpátky a řekl: „Proč jen, proč jen se cukr kazí? A proč jen je sůl věčná?“, pak vzal solničku, smířeně si s ní dosolil kávu, jakoby to dělal každý den a pil. A tak to šlo den za dnem, pořád dokola, dokud jednou, těmi vinnými střepy, rudě nezatřísnil i strop.
|
|
|
