O Slavěně a Krasoňovi

Žily byly dvě sestry Vokurkovy v malém domku u lesa. Měly dohromady jednoho muže a tři děti.

Ta mladší a krásnější sestra se zlatými vlasy se jmenovala Slavěna.

Měla ráda krátké šaty, dlouhý spánek, nerada vařila, uklízela a starala se o děti.

Ta starší sestra se jmenovala Dobra. Byla jednou tak ošklivější než Slavěna,

dvakrát tak tlustší a třikrát pracovitější. Dobra se ráda starala o děti, manžela, pejska i kočičku, uklízela a vařila.

A co dělal manžel?

To nikdo nevěděl, protože manžel Vokurka byl neviditelný. Zato každý měsíc nosil domů svým dvěma

manželkám zlaťáky, aby se všichni měli dobře. A tak si sestry Slavěna a Dobra Vokurkovy s manželem

Vokurkou a třemi dětmi Vokurkovými žily šťastně v domečku na kraji lesa a nic jim nechybělo.

Až jednoho dne, když Dobra odjela do města nakoupit, někdo zaklepal na dveře. Slavěna si rychle učesala vlasy a šla se podívat, kdo to je.

Za dveřmi stál mladý chasník, krásný a urostlý, jako by nějakému princi z oka vypadl.

„Jmenuji se Krasoň a chtěl bych, abys mi dala trochu vody! Mám žízeň,“ vyhrkl chasník jménem Krasoň.  

Slavěna zrudla jako pivoňka.

 „Pojď dál Krasoni, sedni si do předsíňky a já ti vodu přinesu.“

Krasoň vešel do domu, usedl do předsíňky a když mu Slavěna vodu přinesla ve džbánu, vypil všecku až do dna.

A jen co poslední kapku polknul, že už musí jít a z domu se vytratil.  

Další den zase Dobra odjela do města nakoupit, když někdo zaklepal na dveře, Slavěna si rychle načechrala vlasy,

ozdobila je pentlí a šla se podívat, kdo to klepe. A za dveřmi stál zase Krasoň.

„Včera jsi mi dala vodu a uhasila moji žízeň, dneska bys mi mohla zase dát kousek chleba, mám hlad.“ řekl Krasoň.

Slavěně se rozbušilo srdce, div že jí z hrudníku nevyskočilo.   

„Pojď dál Krasoni, sedni si do předsíňky a já ti chleba přinesu.“

Krasoň usedl do předsíňky a za chvíli mu Slavěna přinesla celý bochník chleba, Krasoň si ho celý nacpal do pusy a jedl ho,

div se nezadávil. Když poslední drobek chleba polknul, že už musí jít a z domu se vytratil.

Na třetí den nikdo dlouho nešel a Slavěna už byla celá nesvá. Každou chvíli vyhlížela Krasoně z okna a když Krasoň nešel a nešel,

otevřela dveře, kdyby klepání neslyšela a šla si uvařit oběd.

Jenomže protože Slavěna nerada vařila, sebrala jen ždibec scvrklé a oschlé klobásy od včera a k němu na talíř přihodila ohlodanou kost.

A v tom do předsíňky vešel Krasoň a posadil se, jakoby tam odjakživa patřil.

Díval se, jak Slavěna obírá ubohé zbytky masa od kosti.

To je mi teda pěkná hostina!, pomyslel se Krasoň, ale nic neříkal. Ale Slavěna, jako by Krasoně slyšela.  

 „To jsem ale pěkná hostitelka! Však si vezmi,“ přisunula Krasoňovi pod nos oschlý ždibec klobásy, velký, že by se za nehet vešel.

„Abych neurazil, vezmu si,“ řekl Krasoň, vzal ten miniaturní kousíček klobásy rozpačitě mezi palec a ukazovák,

spolkl ho jako malinu a tak bylo rychle po hostině.

Krasoň nic neříkal a Slavěna taky ne, dívali se na ohlodanou kost, která mezi nimi ležela na talíři a nikdo na ni neměl chuť.

Předsíňkou se rozhostila prázdnota hustá tak, že by se dala krájet.

„Mohla bych ještě uvařit škubánky s mákem,“ řekla nakonec Slavěna, a vyskočila ze židle, aby prázdné talíře něčím zaplnila.

Hledala ve spíži  brambory, mléko, mouku, máslo, cukr a mák, ale nic nenašla. Spíž byla dočista vyjedená.  

Zase se zastyděla a aby si Krasoň nemyslel, že za to může jen ona, začala Slavěna hartusit na svého manžela:

„Zase jsi mi neřekl, abych nakoupila, když je prázdná naše spíž!? No řekni! Proč se mnou nemluvíš a nikdy nic neslyšíš!“

Manžel byl neviditelný a nic neříkal, a tak Slavěna nevěděla, jestli je vůbec doma.  

Zato Krasoň to všechno viděl a slyšel.

A pak přišly děti  za svojí matičkou Slavěnou a zlobily. Slavěna chtěla Krasoňovi ukázat, jak si umí s dětmi poradit, a tak jim pohrozila:

„Buďte zticha, děcka hloupá, nebo na vás pošlu čerta!“ Ale děti se začaly smát a chtělo se jim zlobit ještě víc.

A Krasoň to zase všechno viděl a slyšel.

Nakonec z města z nákupu dorazila sestra Dobra. Utišila zlobivé děti, naplnila spíž a dala se do vaření.

A přitom chtěla si se Slavěnou povídat, aby jí práce rychleji ubíhala.

A tak povídala a povídala a přitom vařila a uklízela a vařila a nechtěla Slavěnu ke slovu pustit a v kuchyni ji zbytečně zdržovala.

Slavěna to už nevydržela a řekla své sestře:

„Musím už jít Dobro, v předsíňce sedí můj host“

„Však jdi za ním, stejně máš pro něj jen holou kost,“ odpověděla Dobra.

A Krasoň zatím seděl v předsíňce a všechno to viděl a slyšel.       

Slavěna vešla do předsíňky za Krasoňem, aby si s ním konečně popovídala.  

Místo toho se ale Krasoň zvedl ze židle a že už musí jít.

Slavěna se podivila: „Co že tak najednou?!“

 „Musím na ryby,“ řekl Krasoň.

„Ty umíš chytat ryby?“, divila se Slavěna, protože o Krasoňovi nevěděla zhola nic.

Bála se, že Krasoň už nepřijde, ale radši by si jazyk překousla, než aby to nahlas vyslovila.

„Však neboj, brzy jsem zpátky,“ řekl Krasoň, jako by Slavěně uměl číst z očí, a odešel.  

„Sliby chyby,“ zasmála se Dobra, když Krasoň zmizel ve dveřích, ale Slavěna ji neposlouchala.

Jak ale Dobra předpověděla, marně Slavěna čekala až za ní Krasoň přijde. Na domek u lesa už nikdy nezaklepal

a nikdy už od Slavěny nic nechtěl. Vrátil se ke své ženě, která jakoby Dobře z oka vypadla a na Slavěnu rychle zapomněl.