Časopisecky vydané kapitoly autobiografické prózy Schizofrenička

     Časopisecky byly zatím vydány kapitoly Rony[1], Průjezd[2] a Sirius[3]. Autorka na próze pracuje od roku 1999.

     Jednotlivé ukázky svou formou připomínají sci-fi, či magický realismus. Působí mnohdy dost neuvěřitelně a zmateně jako záznam z nějakého drogového blouznění či alkoholového deliria a jejich děj je víceméně tematicky provázaný. I tak si čtenář může při pozorném čtení poskládat přibližný obraz.      

     Hana Fousková v Průjezdu otevřeně popisuje, jak trávila konec šedesátých let v Praze, nechávala se mnohdy naivně zvát cizinci, jak po různých, nezřídka nebezpečných, místech v Praze přespávala a jak se jí to vymstilo. Pak se rozpovídá o atacích schizofrenie, vnímání reality pod psychofarmaky a po jejich vysazení. Dozvídáme se, že s dcerou – jediným příbuzným – se zcela odcizily. Dcera Sylvie je drogově závislou, žije po pražských squatech a ulicích, nejednou vzala s sebou do Prahy i svou matku. Někdy ji navštíví  v Hodkách, často však zůstane jen do té doby, dokud její matce zbývají ještě nějaké peníze z invalidního důchodu.    

     Prožíváme s básnířkou lásku k novofundlandskému Ronymu, ale i  její paranoidní strach z toho, že jí zase někdo neznámý otráví psa,  se kterým komunikuje jako s člověkem. Jsme svědky dramatického zápasu o jeho život, odvozů do psychiatrické léčebny po vypuknutí „šílenství“. Hana Fousková otevřeně hovoří také o projevech rakoviny, její léčbě a vlastně i o nejistotě, zda ji stále ještě v sobě nenosí. Divíme se autorčině fyzické výdrži, když popisuje, jak mnohdy neměla po celé týdny co jíst a žila dlouhé týdny jen z bylin.

     V Siriovi se dostáváme do jiných vesmírných světů a překvapují nás svérázné fantaskní úvahy.

„A přece mi něco zbylo, to vzlínající ticho, co znají jenom blázni.“

3.7. Já špatně zajizvená rána

Její život se stal námětem pro dokumentární film studentů FAMU, pojmenovaný veršem Já špatně zajizvená rána. Film byl uveden i Českou televizí.

Režie: Jiřina Vávrová

Rok vzniku: 2000

Minutáž dokumentu: 18:48 min.

     Dostáváme se do nejintimnější blízkosti Hany Fouskové. Obývá dvě místnosti v domku obecního úřadu Světlé p. Ještědem, který už léta čeká na rekonstrukci. Bez teplé vody, s dírou ve zdi, která vede do studeného sklepa. Na posteli postavené z bývalých nástěnek se choulí do dek u teplometu, aby se alespoň trochu ohřála. Spřádá své sny a básně, píše paměti svého pohnutého života. Aby zde měla ateliér, probourala dveře v prostorách, kde se dříve porážel dobytek. Obývá další dvě místnosti, kde byl dříve obchod.

     Policie ji odsud vozí do psychiatrické léčebny, když se projeví nějak výrazněji oproti normálu. Ocitáme se s ní také v Psychiatrické léčebně Kosmonosích, na oddělení B1, ve dvoře obehnaném zamřížovanými okny. Vydatně kouří. A vynechává jí hlas. Vizita je zde spíše formální náplní dne.

     Prochází se celé dny po dvoře psychiatrie. Nutí se do chození, aby se udržela v kondici. Nedokáže se smířit se smrtí - „že existuje“. Hana Fousková vypovídá, že dříve věřila v posmrtné převtělování duší. Nechápe, proč kdyby existoval Bůh, proč by ji nechal snášet takové utrpení. Před posledními pobyty v Kosmonosích byla ochotná žít dvě stě, tři sta let. Ale pobyt v léčebnách ji zlomil. Přestala věřit v boha (na stěně u hlavy postele má doma stylizovaný kříž).

     Děj dokumentu doplňují působivé útržky veršů…vzpomínky jsou jako jehly zaražené v srdci/ a ti co mi dali pár šťastných vzpomínek/ jsou již mrtví. „Lidi mi nahrazují psi, uspořádala jsem si život tak, že už v něm nezbývá pro lidi místa.“ Dozvídáme se o jejich psech, které za život měla, o tom, jak zvířata špatně snášejí duševní nemoc člověka. (Setr Orlando, husky Abra, „novofundlanďák“ Rony - se kterými se setkáváme blíže v její próze).

     Básnířka vypráví o své turistické vášni, vidíme ji dokonce v plavkách, jak plave v jezeře se svým psem. Rozhovoří se i o své dceři Sylvě, která jí vyčítá důchod na hlavu a to, že jí neměla nikdy otce. Konstatuje, že rezignovala na vztah a před muži tají nemoc. (viz Křižovnická škola)

      V polovině 70. let se pohybovala v Praze, okruhu tzv. Křižovnické školy. Staré obrazy z 70. let byly kresleny bez léků, malování ji přinášelo rozkoš. Tajila před výtvarníky svůj důchod z psychiatrie. Svým výstavám nepřikládá důležitost, protože jakmile obraz namaluje, už pro ni ztrácí význam. Umělec podle ní nemůže někde v práci vydělávat peníze a po práci tvořit - při zaměstnání, to zkrátka nejde. Jakákoliv umělecká činnost vyžaduje svobodu. Tento problém také Fousková řešila svým „důchodem na hlavu“.   

     Šílenství dle jejich slov předstírala, aby si ho udržela. Mládí ostatně strávila v „blázinci“. Praha pro ni byla jediným obdobím mezi lidmi. Underground ji nezaujal, o politiku, politický život obce se nikdy nezajímala, což se jí několikrát vymstilo. Vyučujíci oslovovala namísto „soudruhu“ - „pane“, nebyla jako jediná ze spolužáků v SSM.    

     V 90. letech malovala obrazy, které působily velmi tíživě. Byly prostoupené utrpením, opakovaně se vracela k tématům, jako je pieta nebo ukřižování, a i barevně jako by to vyrůstalo z otevřených ran. Ostře  proti sobě kladla hlavně červenou a modrou. Opakují se motivy ukřižování a piety.    

     Okolo r. 2000  se nápadně začala objevovat žlutá barva a světlé tóny, také tématika se změnila. V jejím životě došlo ke zlomu. Před prožitkem klinické smrti ji používala velmi vzácně. Nějaký čas ji pak vkládala téměř všude, a tak se jí prostě dostala do palety.

     S výtvarníky žádný kontakt nemá, s nikým se nestýká. Nemá peníze, ani možnost informovat se o tom, co se v malířství děje. Mezi jejími obrazy najdeme i portréty literárních postav (Goethův Faust, Oidipus, Buchnerův Vojcek).

     Skoro u každého obrazu zmiňuje, zda byl namalován s prášky nebo bez nich. „Při umění se člověk musí přesáhnout, a prášek se tomu staví do cesty, protože to přesáhnutí se děje v šílenství. Já prášky ovšem beru jen minimálně, při větším množství se už malovat nedá.“[4]

     Její obrazy jsou založené na tvrdé barevné expresi s figurálními a krajinnými náměty.  Mizí bez jakékoliv dokumentace v rukou různých, často náhodných kupců. (Obrazy musí podle slov Jaromíra Typlta nejprve umýt mokrým hadrem, jak jsou zaprášené), skladuje je na půdě. Hana Fousková si vyzdobila svůj chátrající byt pozoruhodnými nástěnnými freskami (byly však při rekonstrukci bytu zničeny) a stvrdila tak, že její tvorba je jen obtížně přenositelná mimo prostředí, kde vznikla, a osud, z něhož se rodí (dokumentují to i fotografie Karla Doška ve sbírce Jizvy).

Proběhnuvší výstavy jejich obrazů

1998 Praha, Galerie Jednorožec s harfou

1998 Nová Paka, Městská knihovna (v rámci festivalu Muzika Paka)

1998 Görlitz, Biblisches Haus

2001 Liberec, Čajovna 82 vůní

2002 Liberec, Internetová kavárna knihkupectví Fryč

2005 Praha, Literární kavárna Obratník

2006 Liberec, Dům kultury

2008 Lysá nad Labem, Kino Luft