|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Na řeči nebyl čas, moji spolujezdci z hor tryskem vjížděli zleva do řad nepřítele a bodali na všechny strany. Držela jsem se vzadu spolu s jednorukým Tavelonem, schovaná v hřívě koně. Bála jsem se i nahlas dýchat, aby si mne někdo ze seveřanů nevšiml. Přesto mě to lákalo zajet blíže bojišti, zahlédnout králova bratra, ujistit se, že dosud žije. Boj, ač zpočátku prudký a nelítostný, začal po nějaké době ztrácet na intenzitě. Zahlédla jsem prchat prořídlé skupinky nepřátel. Nikdo neměl sil je pronásledovat. Zelený koberec trávy byl pokryt sténajícími i mrtvými, zvířaty i lidmi. Přeživší, zarputile se tvářící horalé se shromáždili u kraje boru. „Byla to léčka,“ pravil Dartas prudce oddechujíc. Ostatní se chvíli přeli, ale pak mu dali za pravdu. „Co teď? Královské vojsko nás rozpráší stejně jako nájezdníky!“ „Postavíme se jim!“ křičel někdo. Cvok! „Bez naší podpory by bylo Maironovi úzko!“ „Je pošetilé domnívat se, že naši pomoc ocení. Nezapomínejte, že on plní jen příkazy krále a my jsme Arnalovi trnem v oku,“ řekl rozvážně Tavelon. „Prchnout nemůžeme, je nás jen hrstka, bude třeba pokusit se vyjednávat,“ zakončil Dartas debatu. Místo, abych soucítila s jejich starostmi, měla jsem před očima jen šanci zahlédnout znovu králova bratra. Je to sobecký, já vím. A to jméno – Mairon. Opakovala jsem si jej pořád dokola. Bylo to ve mně, zadřená tříska doteků jedné noci a napůl jed zklamání, jež jsem měla tenkrát asi očekávat. Než jsme se nadáli, než jsme si vydechli, vojáci pod velením králova bratra nás obklíčili. Klopila jsem oči k zemi a přesně tam bych taky nejraději zmizela. V nějaké škvíře, jež by vedla přímo do mého světa. Hlavně pryč odsud! Jako na potvoru - škvíry došly. „Jste daleko od svých hor!“ zahřímal známý hlas. Dartas vykročil vpřed, do čela před své druhy. Odvážně hleděl do zachmuřené tváře velitele vojska. Rozhovor mezi ním a Maironem jsem neslyšela, oba stáli příliš daleko, než abych jim rozuměla. Atmosféra byla napjatá a hrozivá. Rozhlížela jsem se nenápadně po okolí. Po poli zalitém krví chodili ti, jež zvedali raněné, pohřbívali mrtvé a stříleli bolestí řičící koně. Schovaná mezi rozložitými horaly snažila jsem se zahlédnout toho mizeru z královské krve. Jen na moment, jen abych zjistila své pocity. „Jste povinováni poslušností králi!“ zvolal na Dartase zle a panovačně. A ve mně převážil pocit zloby a vzteku.
S přicházející tmou rozhodl se Mairon utábořit. Zaneprázdněný starostmi o zraněné vojáky oddálil rozhodnutí o našem osudu až na ráno. Tavelon však s ostatními již kul troufalý plán na útěk. Poznala jsem jim to z tváří, nebylo mi třeba slov. Nastalo svítání, hodina mezi temnotou a světlem, hodina mezi životem a smrtí. Měla jsem nakázáno připlížit se ke koním a tiše je nauzdit a nasedlat. Chtělo se mi zvracet, udidla se mi klepala v ruce, koně ze mě byli dost nervózní. Ostatní měli nějaký plán, asi. Protože jsem zpoza koňských nohou již neviděla hlídkující vojáky. Vedouc opatrně koně za otěže vyšli jsme mimo provizorní tábor, v nejvyšší tichosti nasedli a … vjeli přímo do připravené skupiny vojáků!
Rozpoutala se prudká bitka. Někdo mne strhl na zem. Odkutálela jsem se co nejdál od útočníka a zuřivě se snažila vytáhnout dýku od Dartase. V šílené panice jsem kohosi bodla a doufala, že to byl vážně nepřítel. Zničehonic jsem měla před očima černo-rudý kabátec, pak záblesk meče a, ač je to zvláštní, uslyšela jsem zvuk trhané látky. V hrudníku mně vzplála ostrá bolest … Tohle přece není možné! To se nemůže stát mně! V zoufalství jsem se rozhlédla kolem, jako bych čekala, že mně někdo zachrání. Klesla jsem k zemi, vřavu okolo vnímala jako ve zpomaleném filmu. Už mé uši neslyšely rány ani křik, už moje ruce nedržely darovanou zbraň a moje oči … viděly už jen šedivý nebe nad námi. To poslední, co jsem spatřila, to se mi vrylo do paměti. Překvapení a zděšení v očích útočníka, jež mě bodl. Chtěla jsem ho přece vidět, ne? Tak se mi to splnilo …
Zdálo se, že je nám protentokrát osud nakloněn. Byl to skvělý plán, potrestáme odbojné horaly a navíc je využijeme k vyvolání střetu s Norsetovými hordami. Bylo nutno ukázat Arnalovi proradnost severního souseda! Nebude bitkou nadšen, zajisté se nehodí do jeho mocenských plánů. Nevadí, aspoň bude nucen je přehodnotit. Seveřané loupí a terorizují vesničany podél celé hranice. Není v našich silách býti všude a udržeti zcela pořádek a klid v pohraničí. Zajisté nespokojenost horalů s tímto stavem vede k jejich odbojnému jednání. Avšak i tak jsou poddanými krále. Je třeba je čas od času navrátit do jejich mezí. „Horalé již vyjeli!“ hlásila hlídka. Nebylo těžké předhodit jim pár falešných stop o úkrytu Norsetových mužů. Až přibydou na místo, bude již pozdě na ústup. To oni si přejí bojovat! Já jim to jen umožním. „Jízda připravit!“ zavelel jsem. „Dokud nedosáhnou úbočí kopce, budeme vyčkávat!“
Moment překvapení, to je naše výhoda. Těšil jsem se na zděšení a zmatek v řadách nepřítele, až spatří, jak za chatrnou skupinkou vesničanů vyrazí sešikované řady dobře ozbrojených jezdců. Upřímně, lákavým se mi zdál i pohled na Dartase a jeho druhy, až za nimi zaduní kopyta rudo-černě zdobených koní. Byl to dobrý plán. A též dobrý boj. Utrpěli jsme jisté ztráty. Jsme vojáci, jsme s tím srozuměni. Nepřítel dopadl hůř, to je to, co se počítá! Horší, než lítost nad ztrátou přítele v boji, je nutnost lhát těm, jež zde po boji leží zranění, dosud živí, ale není jim pomoci. Mnozí nepřežijí návrat do města. Nemáme dostatek koní, bude třeba je zabrat v nedalekých vsích. Koně, povozy, potraviny. Možná není rozdílu mezi loupením naším a nepřítele. Tedy z pohledu vesničanů. Horalé … Co s nimi? „Jste daleko od svých hor!“ zvolal jsem, předstíraje překvapení. „Jsme tam, kam nás zavedl boj o přežití,“ opáčil jejich vůdce. „Važ svá slova, Dartasi, bez našeho zásahu byl by ten váš směšný výboj marným a všichni do jednoho leželi byste tváří tvář k zemi se supy nad hlavou!“ „Bez tvého přičinění, pane, nevyjeli bychom bláhově v dvaceti mužích proti takové přesile!“ Léčku prohlédli. Jak jsem předpokládal. „Chcete-li bojovat, vstupte do řad vojska. Jinak zůstaňte v těch svých horách!“ „Ať nám král zaručí bezpečnost před seveřany a nemusíme žít se zbraní v ruce!“ „Jste povinováni poslušností králi!“
Co jsem čekal? Že mi pokorně slíbí loajalitu ke královské koruně? Nemám, co bych jim nabídl a nechci je mít v zádech, až potáhneme odsud pryč. Oni mají jednoznačně výhodu znalosti terénu. Nezvítězil jsem nad bojovnými seveřany, abych podlehl prostým rebelům z hor! Měl jsem vyprovokovat hádku a v následném boji je rozprášit, ale už je pozdě. Únava a vyčerpání plodí chyby. Až noc skryje mrtvé, až si odpočinu, jistě najdu řešení ... „Vzbuďte mne před svítáním!“ nařídil jsem strážím. „Dvacet mužů, těch bojeschopných, ať připraveno je pak v pozoru u západního cípu lesa!“ Ať už je zítra, ať už dýchám místo pachu krve a smrti vzduch prosycený vůní lesa. Třeba budu mít štěstí, tam u buku. Ačkoli, proč by bohové odměňovali toho, kdo zabíjí …
Tušil jsem to. Dokázat správně odhadnout nepřítele – to byla vždy má přednost. Četl jsem v jejich očích překvapení, které rychle přerostlo v nenávist. Dobře tak! Bojovali zuřivě. O to více, že neměli co ztratit. Vlastně spíš získat. Život lze ztratit neuvěřitelně rychle. Byla to jen rutina, údery meče vedené po paměti, jako tisíckrát předtím. Tanec pro dva a místo splynutí těl … polibek smrti. Vztek a nesmyslná statečnost jsou dobří protivníci, předvídatelní a nezáludní. Seknout, zkontrolovat, otočit se. A znovu. Byla to rutina …
Stál přímo přede mnou, nejmenší mezi rebely, až jsem se zastyděl za tu ostře vedenou ránu. A on pak zvedl oči a podíval se přímo na mě s naléhavostí umírajícího. Snad šálí mne zrak nebo mě bohové trestají? Onen mladík vzal na sebe tvář, kterou si nosím v sobě jak amulet hořkosti! Do mých žil rozlil se jed, zabít ji bylo jako bodnout sám sebe. Naštěstí nebožák klesl mezi ostatní a zmizel mi z dohledu. Nechali jsme je tam, mrtvé i raněné, ať osud rozhodne. Dobít je se mi příčilo. Každou noc se teď budím děsivým snem: bodnu ji a zemřu sám.
|
|
|