whispermoonlite (Občasný)

Tato situace, do níž jsem jen tak lehce nahlédl, navádí k úvaze na obecnější téma: kde a jak se bere v člověku schopnost vyjadřovat své pocity slovy uspořádanými do nějakého tvaru. - když připustíme, že se s tou schopností nikdo nenarodí, ale postupně si ji osvojuje, najdeme začátek u prvních citoslovečných výkřiků. - následují plnovýznamová slova. potom věty, a tak dál. - v lepších případech zvládnou mluvčí i složitá souvětí a odstavce :D.

část té schopnosti patrně vychází z experimentování s dosud nabytými prostředky, část je přebírána od zkušenějších mluvčí a znovu více nebo méně zpracována. - díky tomu se výroky, výrazy a způsoby vyjadřování prožitků a pocitů (když zůstaneme u tématu diskutované básně) do značné míry opakují. Do menší míry k nim jedinečnost, "idiom" mluvčího přidává něco nového. - nebo taky ne. - záleží, jak bohatý je onen prožitkový, imaginární, slovo vnímající a objímající svět mluvčího.

z pohledu mluvčího (autora) je cíl splněn, když se podaří vytvořit požadovaný vztah mezi prožitkem a jeho slovním vyjádřením. - dojde k projekci duševního obsahu do jazyka a je hotovo. - z pohledu čtenáře, příjemce sdělení, pak kruciálně záleží na charakteru komunikační situace. (dále jen KS)

je-li zde X nezainteresovaných čtenářů, kteří nejsou v první řadě zvědavi na duševní svět konkrétního autora, nýbrž na způsob, jakým se tento svět vyobrazil do jazyka, nebo na to, jaký vůbec tento již vyobrazený svět je (ve srovnání s niterným, předjazykovým prožitkovým jádrem, tvořeným patrně množstvím antropologických konstant a univerzálií), vstupuje do KS významně hledisko novosti. - dá se předpokládat, že většina čtenářů bude zklamaná, když bude nacházet stále a touž báseň, kamkoli se podívá. - proto je variabilita potřebná. - setkání s již dříve poznaným vede zpravidla k neuspokojení čtenářské potřeby.

aby čtenáři předcházeli tomuto zklamání, vědomě či nevědomě si ukládají informace o absolvovaných KS - pokud jde o zaznamenávané beletristické projevy, jsou to hlavně tituly děl a jména autorů. - to je čtenářův svrchovaný prostředek. - vedle toho, jsou-li k dispozici vhodné technické a společenské podmínky pro vytváření KS (zde konkrétně publikování textů), je zase svrchovanou věcí každého autora/-ky, zda a kdy takovou situaci vytvoří.

třetí skupinu tvoří moderátoři s jistou omezenou znalostí dřívějších KS (autorů a jejich textů). - jejich informačním přínosem je schopnost vidět jednotlivé KS v kontextu jiných KS a tím nabývat schopnosti srovnání a rozpoznání specifických znaků té které situace, jež, a tím se dostávám konečně k jádru :), slouží doplňkově čtenářům při pořádání jejich vlastního souboru zkušeností s KS, tj. pro nás texty. - neměly by, čímž se dostávám k druhému jádru, sloužit k diskriminaci autorské aktivity, stejně jako by neměly být diskriminovány ze strany autora, pokud nejsou zjevně tendenčně zkreslené apod., protože slouží k orientaci třetí strany, tj. čtenářstva, v desítkách tisíc publikovaných textů.


(pokusil jsem se napsat to záměrně polopaticky, aby byla poznámka přístupná i literárně méně školeným čtenářům.)

whispermoonlite (Občasný)

dobřes to rozlišila a napověděla mi, co musím domyslet.

kdybych měl tedy upřesnit svůj jazyk, zádrhel, ve vztahu k novosti/ne-novosti poznání, nastává tam, kde právě ten duševní svět, a klidně do něj můžeme zahrnout (musíme zahrnout, když se bavíme o poezii) i způsob jeho zprostředkování, vyobrazení a jeho individualizovanou podobu, příliš splývá s tím, co jsem potom korektivně označil za antropologické univerzálie, konstanty. - a musím hned dodat, abych se vyhnul zárodku další nepřesnosti, kterou koriguji níže, že tím míním již dobře známé, prožité konstanty a univerzálie, neoddělené a neoddělitelné od způsobu jejich zprostředkování (protože nic, kromě absolutních idejí, nepoletuje jen tak ve vzduchoprázdnu :) - takže vidíme, že již na prvním kroku směrem k duševnímu světu nás provází i způsob jako hodnota

. vidím 2 hlavní případy: 1) buď je duševní svět autora/-ky chudý, nevyhraněný a zjevuje nám pak jen ty konstanty, o nichž už dobře víme, nebo 2) předpokládáme, že je bohatý co do vnímání a tvarování/reflektování skutečnosti, ale nepodaří se jej zprostředkovat. -

z textu samotného se to ve vztahu k původci rozhodnout nedá, protože jinak než skrze text, potažmo skrze jazyk obecně, v tomhle případě do člověka nevidíme. - takže je docela možné, že Věza je duševně bohatá bytost, ve smyslu bodu 2, ale zatím to ve slovech neumí vyjádřit, protože jí z toho vychází neslané, nemastné a ploché sdělení (které samozřejmě v jiném kontextu, než je kontext básně, v jiné komunikační situaci, může sehrát svou důležitou životní roli; skrze své další funkce.)

tohle je stará známá věc, že nejen autor, ale i vnímatel musejí mít nějakou sdílitelnou, průnikovou duševní kapacitu, aby se mohli v díle setkat. - rozdíl je mezi nimi v tom, že autor má zvláštní nadání (a myslím, že to lze označit za zvláštnost, prostě talent) zacházet s prostředky vyjádření, zobrazení apod. - specialita prožitku není vše, ba řekl bych, že může vytvářet hradbu mezi autorem a čtenářem, a sice když převáží úzce vymezené ego nad egem transcendujícím (a bůh vysvětluj, co je to za tajemný proces :)) - fakt, že "úzké ego" (nemám teď lepší než toto vágní označení) není tak speciálním, sdílitelným prožitkem, je asi dán právě tím, že se jedná o malé ego, které nepřesahuje, které nás nechává o samotě a do nějž se druhá bytost nemůže projikovat. (protože projekce je základní podmínkou sdílení)

trochu jiný případ je, když autor dokáže vnímateli cestu k novému prožitku sebe, která zatím zůstávala jen potenciální, nerealizovanou možností, skrz své dílo otevírat. - to je ostatně naděje většiny autorů :DD - kdyby tohle nefungovalo, tak se nemusí nic publikovat. - a je vidět, že i v tomto případě se kruhem dostáváme k tématu sdílitelnosti, tj. antropologických univerzálií. - ovšem rozdíl od bodu 1 je v tom, že jsou to nově objevované univerzálie i pro vnímatele - v tom zůstává podmínka novosti zachována.

a potom je zde novost stylová, výrazová apod, která ale není zcela oddělena, nemůže být zcela oddělena od subjektové transcendence mající původ mimo umění, a zase recipročně, transcendence to samé umění pro svůj výraz potřebuje. - i tahle novost bude v nějakém vztahu k duševnímu světu subjektu, který Tě zajímá. - chci ještě říct, že dělení na formu a obsah je zkreslující iluze, terminologická nepřesnost. když si pracovně vezmeme termín "obsah", musíme počítat i s tím, že je v něm kus "formy" a naopak. - že v obrazu duševního světa člověka je už obsažen kód způsobu jeho tvarování, strukturování, selektování ve vztahu k okolní skutečnosti. a podobně naopak, nelze tvarovat dílo, tj. prezentovat živou "formu" (a právě proto, že to nemůže být jen forma, dávám slovo do uvozovek) bez přítomnosti toho, co J. Štolba příhodně nazývá "niterná angažovanost" - ale to už je na jindy. :))

whispermoonlite (Občasný)

prožitek novosti, objevu apod. (rád souhlasím s úpravou označení, neboť se tím zdůrazní rys, který mám na mysli od počátku - měřítkem této novosti/objevnosti je jen vnímatel, nejedná se o nějakou abstrahovanou "novost" existující jako hodnota mimo individuální vědomí) - od něj vede linka k rozhodujícím existenciálním východiskům, nebo postojům u vnímatele, a musím připustit, že je více možností. - motiv novosti, objevu, pohybu, změny může být hlavním životním hybatelem. - ovšem stejně tak pro někoho zase stvrzování, jistota, přebývání ve známem a bezpečném - obojí lze vztáhnout i k prožitkům rozkoše, vnímatelského uspokojení apod. - jenže odsuneme-li novost/objev do pozadí, jak rozlišíme předchozí akt od toho současného a dále od toho následného? - leda by někdo fungoval na opačném principu: proměnlivost by mu/jí byla vlastní a cílovým prožitkem by pak měla být neměnnost. - když to aplikujeme na proces čtení, proč si málokdo vystačí s očítáním 1 standardizované básně na dané téma, danou situaci, daný pocit/prožitek? - nakonec i Ty sama nepřímo přiznáváš, že Ti u Vězina příspěvku chybí moment objevu: čteš pravděpodobně to, co už jsi někdy, kdysi, v nějaké srovnatelné podobě četla na jiném místě. - takhle to funguje ve směru čtenář - dílo.

zato ve směru autor - dílo je tomu dle očekávání naopak. - proto bývá i častá diskrepance mezi tím, co považují sami autoři u sebe za více zajímavé a co je více zajímavé pro čtenáře. - jedná se o rozdíl pohledu mezi zevnitř a zvenčí a rozdíl mezi aktem autorské konstrukce a čtenářské rekonstrukce díla.

pro autora může být, a hádám, že i často bývá, slastný pocit v samotném tvoření, projikování se a v následném přiřazení díla ke své lidské hodnotě apod. - tohle je pro čtenáře zvenčí méně významné. - podobně je pro autora sebeobjevný, a tedy pravděpodobně slastný a uspokojující sám akt vy-jádření, z-vnějšnění, u-vědomění duševního obsahu o sobě. - a tady souhlasím s Tvou myšlenkou, že pro Vězu se mohlo jednat o setkání s novostí, s objevem ve vztahu jejího existenciálního "já" k onomu duševnímu obsahu. - proto to pro ni může být uspokojující. -

jenže čtenářovo "já" je ve zcela jiném poměru k tomuto "cizímu" obsahu. - a cizí přestává být až ve chvíli, kdy tento objev přestává být pouze událostí v niterné komunikaci autora/-ky se sebou samým/-ou a kdy do procesu vstupuje akt transcendence, který z komunikovaného obsahu, materiálu, prožitku dělá objekt nadřazený pouhé niterné události, pouhému urovnání vnitřní komunikace, a stává se komunikací přenosnou, sdílitelnou. - kdyby na prvním místě byla tematizována např. radost ze samotného aktu urovnání, navázání komunikace se sebou samým (což je v textu též částečně přítomno a dává to podnět ke čtenářské empatii), byl by to jiný případ a nabízel by se k přesahu lépe. - takto, jak je vyjádřen, zůstává pouze záznamem o události, která má hodnotu především jen pro autorku. - jako dokument o jejím prožitku. - dokument, který podobným způsobem podalo již mnoho lidí před ní.

čtenář není statistikem dokumentů o události, která může mít pro vnitřní svět autora jedinečný význam, zatímco pro něj by to byla další čárka v kolonce na dané téma. - aby nebyla, vstupuje do hry požadavek odlišení, jedinečnosti, a potažmo novosti, objevu ve způsobu. - v opačném případě, pokud nechceš však zkoumat duševní svět speciálně té, či oné osoby, by Ti jako čtenářce stačilo zůstávat u již poznaných textů. - na rozdíl od toho, způsob není pro původce primárním zájmem, když chce navázat onu niternou komunikaci. - počítá se jakýkoliv funkční způsob, který umožní dostatečné prožití obsahu. - z toho je též vidět, že kořeny autorského a čtenářského uspokojení nad textem vyrůstají každý odjinud.

whispermoonlite (Občasný)

to vše chápu a nechci s tím ani moc polemizovat, to se týká především Tvého hledání místa v tomto způsobu komunikace. - u čeho bych se rád však zastavil, a na co bych lehce poukázal, je používání hodnot "dobře", "špatně", "dokonalost" apod. ve vztahu k dílu. - v reakcích na jafiny komentáře se pokouším vysvětlit, proč se nejedná o obecně přiřaditelné hodnoty k dílu. - proč "dobře" z pohledu autor-dílo může být zároveň "špatně" z pohledu čtenář-dílo a obojí, tj. dobře i špatně, o díle vypovídají v závislosti na tom, z jakého (čího) místa se na ně díváme. - mohou spolu koexistovat a jejich rozlišovací funkce se ztrácí.

proto si myslím, že používat tyto hodnoty ve vztahu k dílu obecně je pro autora zbytečná zátěž navíc, zbytečné kladení ohledu na to, co se nedá nijak definitivně uchopit, a pro čtenáře je to zase nicneříkající informace, neboť si své "dobře" nebo "špatně" zjistí sám.