REKORDÉR MYŠLENEK

Potřeboval bych digitální rekordér myšlenek. Tedy alespoň těch vlastních, a ani by nemusel být digitální. Ve vhodný okamžik, když mi zrovna můj kapacitně tak akurátní mozek přetéká nápady a tématy, jen bych někde za uchem zmáčkl červené tlačítko a doma bych to přehrál a přepsal. Ale po červeném tlačítku není vidu za uchem ani jinde, nepočítám-li nezařaditelné mateřské (?) znaménko na pravém rameni, po jehož stisknutí se očividně a ušislyšně nic nenahrává, takže mi nezbývá, než 95% všech záviděníhodně invenčních nápadů přesunout ostřelhbitě v následných minutách po jejich vzniku samočinně do přihrádky "Koš". Po příjezdu domů nebo kamkoliv, kde se dá zasednout a psáti, už je vše definitivně a luxusně zlikvidováno a já si nevzpomenu ani na ň, kdybyste mě zabili.
Tak co jsem to dneska vlastně chtěl, byl to sólokapr, tím jsem si jist, fantastická myšlenka, která přijde jednou, maximálně dvakrát za sedm let, ale jaká? Každopádně když jsem zvedl oči od knížky (Nick Hornby:Všechny moje láska - úžasná záležitost, sakra, ten chlap je snad já, píše přesně tak fajnově jako bych psal já a vůbec, kolem a kolem, je jako já, tzn. mimořádně inteligentní, vtipný, pohledný, pozorný, posedlý hudbou, střídá holky..., no dobře, v tom se lišíme, atd.), paní spíše mladší než starší, na sedačce naproti mě, si zrovna podrbala v rozkroku rifle, tak po chlapsku, což mě rozhodilo. Žil jsem doposud v klamné představě, že v rozkroku se hrabeme jen my, chlapi. Na koulích, jak se řiká, na nichž se, alespoň doufám, ona udržovaná paní jistě nedrbala, ehm.. Vida!