Určitě nevyhodím ten nádherný kámen,

co mám v kapse ,

chci ti ho dát.

Jen ten, má ruka, slunce a tvůj úžas,

 nejkrásnější verš složený všedním dnem.

                                    

S trochu směšným zakopnutím vejdeme,

dveřmi, co nemají zámek ani klíč,

zouvat se nemusí.

Našlapujeme tiše, až usneme

čekání na světlo unaví.

 

Odespaná cesta je trochu delší,

než povolují pravidla ještě snesitelného čekání -

zvědavě stahuji přikrývku nad lem tvé neexistující košile

a pokrytecky nabízím nedostatkové teplo.