Mezi světy

Do odpalku cigarety

do prostoru mezi světy

tiskneme poslední věty.

Nekonečné věty, co plují ozvěnou dál

do skulin strmých skal.

Do proudů moře,co epitaf

uvěznil oceán.

A roztřásla se jí kolena.

Cítila,že už nemůže svou vůlí

pohnout nohama.

Ta vůle se propadla v bezbolestném nevědomí

a zničila i kousek posledního vědomí

a odplula i poslední víra v kousek sebe,

a její vědomí se propadlo a pomalu mizí

Na lavičce na náměstí,vedle stařenky,

krmící holuby, pozorují její oči,

davy lidí.

Jsou jako hmyz, stejní...

Ach, jak je to dlouho, co chtěla lidem otevřít oči.

Však od té chvíle, je před nimi nadobro zavřela.

Ne již není čas na otázky...

A bezvládná mysl vede nohy vpřed.

Ty nohy, jež nechtějí už znát žádnou odpověd.

A cesta ke kolejím je dnes zblácená,

od včerejšího deště,

uschne až zítra snad.

A zítra přijde první zimní den,

co skončí ten dnešní poslední jen....

Poslední den podzimu, co snesl mlhu na koleje.

Co studí jak led a přitom pálí v srdci.

Hlava míří k nebi a v očích velký šedý mrak...

co oči pohltil,jako voda otrávená zjara,

co ryby ve studánce zabila...

krákot zobáků a šum tisíce křidýlek,

co kaluží proplují odrazy černých vran.

Odrazy svobody,čekání plné....

Odraz bez života

odraz smíření

A zvedá se mlha,co říká,že je čas,zavřít oči

naposled.

Že je čas,pro poslední nádech.

A srdce najednou,zalije hřejivý pocit.

V uších se rozezní,hudba ptačích křidýlek

a šum posledního lístku,co snáší se k zemi.

Třikrát se prodere,zvuk blížící se lokomotivy

a s posledním odbitím zvonu

na věži kostela,

s krákáním havranů,co odnáší mezi křídly,

poslední výdech

do prostoru mezi světy