Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 17.8.
Petra
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Koho si Bůh k sobě určitě vezme z kolekce Ve světe co neexistuje
Autor: JjAaNnAa (Stálý) - publikováno 19.12.2009 (22:37:21)

Koho si Bůh k sobě určitě vezme


Jako každou neděli odpoledne,tak i dnes, chodím dát kytici chryzantén na hřbitov.

Dám si svůj vínový kabát, do ruky žlutou kytici květin

a dobelhám se těch pár metrů k bráně hřbitova.

Dnes je obzvláště sychravo.

Usednu na lavičku pod stromem, kudy nikdo nechodí a na chviličku si odpočinu.

Je to mé oblíbené místo, kam jsem od Té doby chodívala často přemýšlet.

Bylo mi dvacet a měla jsem všechno před sebou.

Zůstala tu a po čtyřiceti letech zde ještě stále je. Má stará ošoupaná lavička, je to jediné, co se za ty roky nezměnilo. Připomíná mi všechny ty roky, ale hlavně Ten jeden jediný.

Rok mých dvacátých narozenin.

Tenkrát jsem tu byla poprvé.

Ještě ted´ stále vidím ve vzpomínkách její obličej a bezstarostné plné chvíle v její společnosti.

To jsem ještě cítila, že nejsem sama.

Felicity zemřela přesně dnes před čtyřiceti lety. Bylo by jí dnes už padesát devět. Byla má nejlepší přítelkyně.

Jsem u jejího hrobu jen já, nosím jí sem kytici chryzantén každou neděli. Milovala je.

Za těch čtyřicet let jsem tu potkala její matku jen jednou.

Pozorovala jsem ji z mé lavičky, prošla kolem mě, ale nepoznala mě však.

Myslím že od té doby nepoznávala většinu lidí. Je to pochopitelné, to jo.

Seděla na pomníku, kouřila jednu cigaretu za druhou a bez přestání hleděla na fotografii své dcery na mramoru.

Chudák Elisa, dcera se jí zabila. Byla to snad jediná fotografie, kterou kdy měla.

Tu černobílou fotku našli v batohu pod jejím tělem.

Já jsem Felicity znala jen tři roky, ale pamatuju si ji dodnes a nikdy na ni nezapomenu.

Měla krásný smutný úsměv a oči jí zářily už z dálky.

Měla hlubokou čistou duši a černé havranní vlasy.

Vidím ji celou, ještě ted´.

Před třemi měsíci, v září dvacátéhodruhého mi bylo šedesát.

Jsem už straá bába, co čeká už jen, až si ji ten nahoře zavolá.


Felicity zemřela v okamžik, kdy chtěla začít žít. Tím jsem si jistá.

Většina lidí byla přesvědčená, že to udělala schválně, že chtěla.

Avšak já pevně věřím tomu, že to byla neštastná nehoda. Napsala mi dopis den předtím než se zabila a já jí věřila a věřím každé slovo.

Neskutečně jsem se na ni těšila.


Vzala jsem si všechny její deníky.

Vždycky mi říkala, že mi je dá jednou přečíst, až přijde ten správný čas.

A pak přišel.

Všechno to v nich bylo tak nesnesitelně bolestné a smutné. Samotné mi z toho bylo úzko.

V posledním listě, který Felicity kdy napsala bylo tohle:


Barevný motýl zatřepetal křídly na uschlém listu a byl pryč. Na oprýskanou lavičku usedl pamalým pohybem šedivý stařík a bezhybně visel pohledem na mramorovém pomníku.

Seděla jsem v dáli od něj a přesto jsem viděla, jeho smutnou vrásčitou tvář, zalitou slzami.

Vruce svíral kytici bílých jiřin a hleděl zamyšleně před sebe.

Seděla jsem daleko od něj, abych slyšela jeho tiché slzy padat do květin.

Vítr mi unášel kouř cigarety k bráně hřbitova a zanikal v šedé obloze nedělního odpoledne.

Cítila jsem se jako on.

Snad oplakával hrob své dcery, či koho.

Cítila jsem tu jeho bolest a přemýšlela

o ptáčcích, kteří leží v mezích mrtví,

o tom, kam plují mraky na nebi

a jestli doma svítí slunce jako tady.

O mamince, která se na mě těší

a o všech kteří mě kdy měli rádi.

Přemýšlela jsem zas a znova, jak zdá se to neskutečně dávno, co žila jsem každým dnem bezstarostných radostí.

Jak je to dlouho, co jsem se naposled z radosti zasmála. A kolik nedělních odpolední uběhlo od doby, kdy jsem to byla ještě Já.

Ten stařík vedle mi to všechno tak moc připomíná.

Zítra se vracím domů, zpět do světa.

Poté, co jsem zjistila,že ze mě žádným způsobem všechna krev nevyteče.

Poté co vím, že se na půdě oběsit nedokážu, že po hrstích prášky mi způsobí maximálně vypumpování žaludku, a že v noci vlaky nejezdí.

A poté co už vím, že stojí za to žít.

Jsem uzdravena natolik, abych dokázala zvládat každodenní zbytečnosti a ploužit se každým dnem, dokud nedodýchám.“


Felicity na rozdíl ode mě uměla krásně psát.

Všechno co kdy napsala bylo strašně melancholické až bolestné, jako by s kapkou poslední naděje.

Ale hlavně, na nic si v těch textech nemusela hrát.

Bylo to z duše.

Z bolavé duše.

Nikdy jsem však nepochopila, co přesně se jí muselo odehrávat v hlavě.

Ani přoč se tak z ničeho nic náhle změnila.

Myslím však, že ani ona sama to netušila.

Po roce, ve kterém se dvakrát pokusila zabít, chtěla začít normálně žít.

V tom zlomu ale zemřela.

Srazilo ji velké nákladní auto na přechodu, když přecházela cestu.

Snad to byl její osud, snad neštastná souhra náhod. Byla na místě mrtvá. Smrt si pro ni přišla.

Pochopit alespon trošku všechno to, co měla v srdci a hlavě mi samotné trvalo věky.

Byla zvláštní přece jen ta Felicity. Byla jedinečná.

A ty její myšlenky by mě nenapadly za celý život.

Hodně zkráceně bych to její trápení řekla několika slovy.

Ikdyž to vlastně nejde zkrátit.

Většina našich spolužáků a vrstevníků bez výrazných obtíží hladce přešla ze světa dětství, do toho drsného světa dospělosti. Včetně mě.

Felicity se však zasekla někde mezi těmito dvěma světy. Zpátky to už nešlo a dál jít nemohla.

Čtyři měsíce, zbytek svého krátkého života, strávila v jistém zařízení pro duševně choré na okraji Paříže.

Našla sílu pokračovat a žít život, jaký čekal na každého z nás. V ten okamžik ale její kratoučký život skončil.

Její matka se týden po pohřbu předávkovala léky a jen tak tak ji z toho dostali.

Avšak svůj žal nezvládla a začala pít.

Říkalo se, že celý rok chodila jako tělo bez duše. Nepromluvila ani slovo.

Kdekdo z města, ve kterém žili, si myslel, že z toho oněmněla.

A já nevím, jak to tenkrát vlastně už přesně bylo.

Chodila jsem na vysokou veterinářskou a ke všemu je to už pěkná řádka let.

Vím jen, že zemřela tři roky po smrti Felicity.

Říkalo se, že jí z žalu selhalo srdce.

Stejně tak jsem ale zaslechla, že se prostě upila k smrti. A někdo říkal, že si k tomu dopomohla sama. Nevím jak to bylo. A je mi to ted´ už vlastně jedno. Je to už čtyřicet let a já stále vidím Felicitin úsměv.


Její otec se ze smrti svého jediného dítěte taktéž nikdy nevzpamatoval.

Přestěhoval se ke své matce na vesnici a snad tam žije ještě dnes. Může mu být něco kolem osmdesáti.

Od své kamarádky, která bydlí kousek od něj a která sem tam nějaké ty vesnické povídačky zaslechne, jsem se dověděla, že začal číst knihy. Od oné doby, sedávána dvorku na starém houpacím křesle a kouří dýmku od své dcery.

Felicity mu ji koupila jako dárek na uvítanou.

Nestihla mu ji dát.

Dva roky po její smrti jsem se dověděla, že vykoupil všechny knihy, které kdy Felicity přečetla. V místním knihkupectví.

Když nad tím tak přemýšlím, musel být potom asi úpně na mizině, nebo snad dostal nějakou slevu.

Felicity měla totiž všechny knihy napsané v notesku. Do jediné. Ona si vlastně vždycky všechno zapisovala.

Jako by někde uvnitř chtěla, aby alespon něco poní zůstalo.


Potkávám jejího otce někdy u jejího hrobu. Je už jen vetchý stařík. Kost a kůže s dlouhou bílou září na hlavě i tváři. Šourá se hřbitovem až na konec až na konec, s berličkou v pravé ruce a v levé svírá kytici bílých jiřin. Sedí na lavičce a bezhybně hledí na mramorový pomník své dcery.Přesně jako ten stařík z jejího deníku.

Pozoruji ho vždy z dáli, ikdyž mě už nemůže vlastně ani poznat. Změnili jsme se.

Sedávám dobrý kus os něj a přesto slyším jeho tiché slzy pdat do květin.



Poznámky k tomuto příspěvku
Gogin (Stálý) - 20.12.2009 > náladu to má, ale je to spíš osnova, možná by to chtělo vytknout nějakou stěžejní pasáž, a jinde třeba ubrat ve výrazech
<reagovat 
Navždy už bez tebe (Občasný) - 20.12.2009 > To je ale smutný
Body: 5
<reagovat 
 JjAaNnAa (Stálý) - 20.12.2009 > germanica> chápu...nemělo to hrát na city...bylo to spíš takové jaké jsme chtěla aby to bylo
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 21.12.2009 >

no trochu mi připadá zvláštní, když píšeš, že "matku jsem tu za celých 40 let nepotkala" a o pár řádků níže popíšeš, jak se matka upila a utráppila k smrti 3 roky po smrti své dcery... (v tom případě je vcelku logické, že se tam posledných 37 let neukázala...)

 

i proto to na mne působí, jako by sis to celé vymýšlela až během psaní (viz - otec kouří dýmku od dcery, která mu ji nestihla dát - ale zmínka o dýmce není nikdy dříve, ani o tom, že Felicity byla taková pečlivka, že si zapisovala všechny knihy, co přečetla, natož aby tam byla zmínka o tom, že četla...) a ještě přemýšlím, jak moc bylo běžné aby v roce 1960 chodily ženy s batohem po ulici... (asi jo),


Body: 3
<reagovat 
Zeanddrich E. (Stálý) - 2.1.2010 >

"

 

."


Body: 4
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter