Viděla to jinak, ty tajuplné vzorce pekel, neuvěřitelný soulad techniky a živočišného druhu. Přemíra sladkostí ve vycpaných bříškách dikobrazů. Viva, Sram nezná toleranci. Viva, Sram je o nárazech hlavou do zdi, chození přes mrtvoly, bezpráví, znečištění, realitě… O životě. Rozdělaná do dvou světů, do dvou šikmě nakloněných rovin, které prostě se mohli být jedna. I když ta s Kaškinem narůstala do nehorázné obezity. Pochopily už tolik z metafyziky. Vždyť všichni víme, jak Hněv usekal Pýše ruce, že měla dva bezmocné pahýlky. Byla podobně bezruká, bezmocná v zlaté díře bez světla… Je horší než půda plná pukajících červů. A tak přisuje peníze, píše nesmyslné dopisy, u kterých se vždycky zoufale vyřve, nadává vezírovi a všem tak přesvědčivě lže.  Možná i sama sobě, když o pár hodin déle se válí někde s Kaškinem. A to ani neví, jestli to tak šíleně potřebuje nebo to nesnáší.

  Láska na dálku je ještě dobrá, ta na prodej je horší. V dimenzích, kterým začala snad i věřit. Ona poslední hymnus sirén, ona Echo, ona harmonie a Niké. Tolik opuštěných hrdinek v té nejvyšší vesmírné družici. A přec bude navždy jedinou, která tančila královi, ona potomek z pokolení samotné Salkomé.

  A to jsem si myslela, že to takhle nedopadne. Já se přece od něj dokážu odpoutat, víš to Juditho, že to dokážeš… Jen jestli on toho bude schopný. Chová se jako agresivní spratek. Škoda. V jeho přítomnosti jsem ochrnutá, nejsem schopná se nijak bránit. Je tak arogantní. A zlý. Chci, toho nechat, ale ono to není bohyně lehké. Není lehké číst ty zprávy a já vím, dvakrát jsem opomněla, ale? Aspoň vy byste měly pochopit, vidíte ty duchy stejně, jako já. Vždyť já jsem jako vy! Buďte, šťastny mé sestry, nejvyšší bohyně… Já na povrchu snáším rány osudu a bolest a nepočítaje duchů, kteří mě pronásledují. I díky, vám mě teď nechávají, ale nebylo toliké. Nikdy to není lehké. Aspoň v mém boji. Vrátila se uhnaná do pokoje.

 Bylo pozdě večer, ošlehaná větrem z třetího patra zikkuratu, Kaškin měl zvláštní kouzlo, jeho cyankáli jí dokázaly tak dokonale oblbnout, že přestávala mít jakékoliv zábrany. Přítmí. Čekala, že tam bude stát s tím svým zasněným pohledem.

 „ Čekáš dlouho,“ prolétla do ložnice. Nevydržela to a s takovým nábojem se rozběhla do peřin. Hedvábí chladilo, hlasitě se rozesmála. Dítě? Neměla dětství, jen vládla Perferii.

 Kassandra znuděně oddechla a otočila se od té snůšky falešné a maskary. Byla to tak trpká chuť oxygenu, když se přiblížila, přenášela ten mor ve svých vlasech, šatech, emocích. Kassandře bylo špatně už jen ze zásady. „ Aspoň nedělej, že tě to…“ špitala si potichu pro sebe.

 „ Co si říkala?“ Juditiny jinak nahluchlé uši zázračně uslyšely.

 „ Nic!“ Sekavě létala hlavou, jen se na ní nepodívat.

 „ No prosím, vždyť mi nemusíš odpovídat,“ zabořila se znovu do peřin. Toto jí šlo, tak dokonale. Představte si harpii a žárlivku dohromady. Dokonalost toho tónu+ její zvědavost.

 Na okamžik jí to zamrazilo, ale věděla, že by měla, když nikdo nikdy. Neochotně se otočila a pevně se přidržela o stůl. Nikdo nepopíral, že Juditha je tvrdý protivník:„ Já, já jsem jenom tvoje služka, hadr s kterým si zameteš, když se ti zachce, ale…. Není mi to jedno, Juditho! Já se prostě nedokážu na to celé jentak dívat. Né! Nechci! Už kvůli králi, to nechci!“ Zrudla na líčkách. Jen v barvě ohně vypadala stejně spáleně. „ Ty si snad slepá nebo já už ti nerozumím, ale ty máš to nejvíc, co může žena v našem světě chtít a ty? Ty to celé riskuješ kvůli nějakému nádeníkovi z Kanananeje, který má cár papírů o tom, že je šlechtic. Je mi z toho špatně, óóó královno.“

 Trnulo v ní, zrazovalo a zároveň dusilo pod krkem. Oheň a led se tak dokonale uměli sjednocovat. Z té sebejisté mrchy, omámeně, přiblbě, slabě, vyšlo slovo chudinky a strachu: „ Jak si se to dozvěděla?“

 „ Musela bych být slepá. Jste tak průhlední oba dva. A je mi to líto, opravdu líto… Klesla si tak nízko ve svých…“

 To už to nevydržel element jejího osudu: „Špehovat? Máš vysoké kvality, Kassandřičko. Na služku je tě škoda! Ale nemysli si moc dobře vidim do tý tví zamindrakováný palice. Jestli si myslíš, že jsem tak hrozná, tak si táhni, vypadni! Nikdo tě v Perferpolis nedrží, jseš jako moje klíště nacucané žlučí… Pochopila jsem… Na moje místo se nedostaneš, nikdy. A ty by si ho, tak chtěla, toužíš po něm, ale na něco si zapomněla, že chudinky a služky nikdy vládnout nebudou!“

 Proťala jí, zabila, Kassandra po amnézii. Až po době vyprskla breky, snažila se něco říct na svoje obhájení, ale nedokázala to. Jen se hlasitě rozeřvala a utekla pryč. A Judith. Zůstala napjatá jako luk na posteli, vzpřímená, osláblá, ale nemohla udělat to, co ta práskačka. Bylo správné zůstat bezcitná. Pouhá pravda poletovala ve vzduchu.

 Cítila se jako královna.