Moje melancholie.

Tak zvláštně lehko,

kdy brní v zádech

a v očích nepřítomných

ranních ros kapky,

luhů mládí dech.

Pohledy všech dívek v nich,

za moment s nimi dal bych svět.

Za čtyři verše jejich smích,

sbíral bych rád ty

motivy všech výsad oněch let.

Ano, u okna naslouchat,

lávkou ze snů cestu nacházet.

Stáhnout roletu a splíny zvát

za víčky, pro ně

v podvědomí duší procházet.

A potom už nic nechci,

uzavřen do sebe cele.

Když šero plane svící,

rozmlouvám,

jen s lahví Beaujoleis.

Tak zvláštně lehko,

když večer plachtu rozvine.

Zanechá pachuť? Sladko?

Nevím. Tak či tak,