Strom života
Děcko na mě položilo ruku.
Žena mi drží pod krkem nůž.
Tak už? Hnusný.
Jen to dítě „kuku, kuku“.
Ta minulá, ta mě umyla,
Deset roků kartáč a sprcha.
Jsem čistý na příštích sto let.
Že bych se právě kvůli tomu schválně špinil?
Ta dnešní není včerejší,
Láska jako od gejši.
Nezaplatils? Tak kuš.
Aha, tak proto ten nůž.
Děti jsou fajn,
probůh, ne snad když je děláš
a klepeš se mezi stehny
Jako dítě tě nepohladí žádná baba,
možná zkraje, na počátku vztahu, hu, hu, ha, ha
To děcko Tě zatahá i za šedivý vlas,
nebo pohladí pleš – láskyplně, naposledy..
A rodiče?
Samozřejmě, i oni byli děti.
Dneska už jsou zase, vypadá to, že se vůbec nepoučili.
Ale poučují svoje děti, nepoučitelné.
Kolotoč, za který se neplatí.
To dědek a babka,
když je máme, vzpomínají na to,
co my teprve zažijem,
když přežijem.
Pardón, prožijem.
Všechno je to o jednom,
dědek mlsně koukne po sousedce v bikinách.
Má vystaráno, je veselý,
i když mu už nestojí.
„Pořád stejnej prasák“, žárlivě babka, naoko.
Ona ví, že dědek nepostojí……
Tak tu stojíme alespoň my, na té vybledlé fotografii,
a čekáme na oslavu něčího narození nebo smrti,
abychom mohli ukázat, kdo přibil, kdo chybí,
kdo se na oslavě poblil, kdo se komu líbí.
A to se mě líbí,
Žádný patos, žádný nerviš,
dnes večer mě lásko neser-viš?
Byli jsme a budem, jak jsme byli dosud,
Když se neožerem, vypadneme vodsud.
Rudy Pírko
|