Všichni se ptají, komu vlaky hrají. Jiné noty skřípají pod strážnicí,

jiné pod věznicí, jiné za městem,

kde kdosi na skládce přebírá papír, plast

a sajrajt, pátraje po vratných lahvích. Měsíc, zmatený, hledí na svět

čočkou-uraženým dnem zelené lahve.

 

Pod oknem chlapce v Agónii štětinami šustí koště

o beton. Prach víří. Slunce, zmatené, hledí na svět skrz zelený střep.

Prach víří v zeleném světle. Koště.

 

Do toho píská vlak.

Je čistý vzduch, myslel by si chlapec, jenže je v Agónii.

 

Svatý Petr píská na dutý klíč.

V každém z nás to nějak píská. Ve mně duní vlak. Vlak do Agónie.