|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
5.kapitola-Jmenuji se Sýkorka!
A večer konečně přišel. Uprostřed vesnice byl
zapálen velký oheň a kolem něho seděli indiáni s
bubínky, nejstarší lovci kmene a podnáčelníci. Za nimi
potom obyčejný lid. Všichni byli zticha a obraceli svoje
tváře na mě. Těšilo mě to, ale upřímně řečeno dost
znervózňovalo. A potom vystoupil Vinetou. Mlčky a
pomalu přišel až ke mně a pravil:
„Bledou tvář teď čeká slavná chvíle. Nejdříve ale
musí s Vinetouem a s jeho bratrem Old Shatterhandem
vykouřit kamulet míru a přátelství. Je připravena?“
Zbytečně se ptal. Na tuto chvíli jsem čekala celé
odpoledne. Nesměla jsem být ale ukvapená, to by
zničilo svátečnost situace. Proto jsem pomalu a
rozvážně přikývla. Věděla jsem, co slovo kamulet
znamená i jak se používá, ale provádět to ve
skutečnosti, to bylo něco jiného. Přesto jsem přikývla,
musela jsem to překonat. Sesedli jsme se v kruhu,
Vinetou sňal ze svého krku svou nádhernou dýmku a
nacpal ji. Potom ji přiložil k ústům, šestkrát vtáhl a
šestkrát vyfoukl kouř nahoru, dolů a do všech čtyř
světových stran. Potom ji podal mně. Teď nastala má
velká chvíle. Poprvé jsem měla okusit, jaké to je, když
se s někým uzavře mír a přátelství. To první jsem
považovala za samozřejmost a to druhé za velkou čest.
Vždyť kdo by se mohl chlubit přátelstvím s Old
Shatterhandem a Vinetouem, natož tak slavnostně
uzavřeným!
Opatrně jsem dýmku vzala do ruky a vtáhla. Tabák
mě zašimral v krku, ale naštěstí jsem se nerozkašlala a
mohla pokračovat. Vtáhla jsem ještě pětkrát, pokaždé
velice opatrně a přesně tak, jako to dělal Vinetou,
vyfoukla. Podala jsem dýmku Old Shatterhandovi, také
on zopakoval proces a jakmile skončil, Vinetou
promluvil:
„Tím bylo uzavřeno přátelství a mír mezi bledou
tváří, Vinetouem a Old Shatterhandem na celý život.“
Potom vstal a já s druhým lovcem, který mezitím
poodešel kousek stranou, také.
Teď jsme stáli naproti sobě a dívali se jeden
druhému do očí. Neuhnula jsem, i když bylo těžké čelit
tak upřenému pohledu. Po chvíli Vinetou slavnostním
hlasem promluvil:
„Poznal jsem na bledé tváři, že chce konat dobro a
pomstít každé zlo. Poznal jsem na ní, že i když je ještě
dítě, chce bojovat po našem boku za každých okolností.
I když není z našeho světa, chce náš svět chránit a
zabraňovat nesmyslným potyčkám. Vážím si toho a
prohlašuji jako nejvyšší náčelník Apačů, že se Pavla
stává tímto okamžikem Apačkou!“
Pootevřela jsem pusu údivem. Tak já jsem
indiánkou! Ale moc času na přemýšlení jsem neměla,
protože Vinetou hned pokračoval:
„Velice si vážím toho, že chceš chránit naši zemi a
všechny, kdo mají dobré úmysly. Proto dostaneš jméno
Sýkorka a budeš chránit dobro, lásku a spravedlnost.
Budeš vždy tam, kde to bude potřeba. Po boku
Vinetoua a Old Shatterhanda zneškodníš nepřítele, ale
nikoliv zabitím, ale trestem. Ať se nikdy nedostane do
popředí zlo, nenávist a podvod, ale ať zvítězí pravda,
spravedlnost a láska. A tímto okamžikem se Sýkorka
stává velkou přítelkyní Vinetoua. Howgh!“
Zírala jsem na něho, ale to už mi vetkl do kapsičky
na vestě orlí pírko.
„Jako důkaz nového přátelství a přijetí do kmene
Apačů Mescalerů,“ vysvětlil.
A to už přistoupil Old Shatterhand a Vinetou mu
uvolnil místo. Lovec se na mě, jako předtím Vinetou,
dlouze podíval a pravil:
„Když jsem tě potkal v prérii, hned jsem věděl, že
jsi něčím výjimečná. V očích jsi měla takovou
odhodlanost, jakou jsem ještě u nikoho neviděl. Hned
jsi mi byla sympatická. Souhlasím s tím, co řekl
Vinetou, budu velmi rád, když budeš bojovat po našem
boku. Ale bojovat nikoli zbraněmi či pěstmi, ale slovy.
Doufám, že se nám společně podaří zabránit některým
nespravedlnostem. Chci se stát taky tvým dobrým
přítelem. Přijímáš?“
Jak bych nemohla! Vždyť tohle, tohle byl ten
okamžik, který jsem si vždycky přála zažít. Uzavřít
přátelství s nejslavnějšími muži celého Divokého
západu. Páni!!!
„Přijímám a velmi si toho vážím. Slibuji, že naše
přátelství nikdy nezradím a že se budu snažit, velmi
snažit zabránit všemu zlému. Tohle jsem řekla a nikdy
to nezměním! Howgh!“
Dívala jsem se Old Shatterhandovi přímo do očí a
když se naše dlaně spojily, cítila jsem takový zvláštní
pocit. Cítila jsem, že tohle je začátek. Začátek něčeho
velkého. Stáli jsme tu tak proti sobě, ruce pevně
semknuté, s upřeným pohledem z očí do očí snad celou
věčnost. V nějakém posvátném mlčení jsme tak
potvrdili naše přátelství. Připadalo mi, jako by se
zastavil čas. Teprve po nekonečně dlouhé době pustil
mou ruku a podal mi malý přívěsek na kožené šňůrce.
Překvapeně jsem se na něj podívala. Bylo to dřevěné
kolečko s vystupující hlavou Sýkorky a třemi orlími
pírky. Byla to krásná práce.
„Každý, kdo tenhle přívěsek uvidí, bude vědět, že ho
nosí statečná a odvážná dívka. Věřím, že taková budeš
a že mou důvěru nezklameš,“ promluvil tiše Old
Shatterhand. Mluvil tiše a vážně, nevtipkoval jako
jindy. Měl teď jiný hlas a i já jsem teď věděla, že na
humor teď není čas. A tak jsem se stala Sýkorkou.....
|
|
|
