Potemnělý, posmutnělý, zvuk ticha poněkud záludný,
těžká přetěžká vůně nicoty,
jeho poloha připomíná fázi tvrdé dřímoty.
Muž sedící ve starém ošuntělém křesle,
je sám sobě přítelem,
nikdo nemluví, nikdo nehlesne.
Sám muž v zajetí svých myšlenek,
poloprázdná láhev whiskey a doutník napůl vyhořelý,
dlouho je tam na tom místě.
Jediná známka života,
je penis jeho ztopořený.
Pokoj jako hrobka halí se do tmy,
přítomnost onoho s pokojem splívá
a stín stromu mu zakrývá tvář,
v pokoji plném plném ticha je už smutný inventář.
Smutný pokoj prosvětlený
po letech chytil nový dech,
smutek, léta temnoty,
zůstala tam v těch zdech.
Uběhlo mnoho dnů, neděl,
doutník, whiskey, staré křeslo ošuntělé,
jen muž, ten už v tam neseděl.
|