Kam, aneb pohled okem zrozence z hvězd…
Kam se ztrácí barva slunce po západu? Padá za obzor a nastupuje dráhu jinde? Nebo snad pohasla svíčka denní rutiny? Ráno se obnoví. Slunce. Drahá záře, kterou si dnes už málokdo váží. Bereme ji jako samozřejmost. Denní samozřejmost. Ráno ani nečekáme, že tam nebude. V noci ani nedoufáme, že se objeví. Západ. Východ. Běh let, které si těžko uvědomíme a na stáří snadno připouštíme. Jsme takoví. Takoví onací. Onací omezení. Proč neuzavíráme sázky na toto téma. Nic totiž není jisté. Ani to, že ráno slunce vyjde. Nevyjde a co mi pak?! Chceme si postěžovat známému na bolest v kolenou a rozsvítíme si žárovku. Ani ta nesvítí. Proud není a zapalovač se po tmě těžko hledá. Krabičku sirek jsem rozházel a ona ji posbírala, urovnala a usmála se. „Miláčku, nic se neděje. Nepotřebujeme světlo“. Usmívá se a … Tam někde na zemi si mohou svítit. Tam někde na zemi světlo potřebují. Tam někde u země roste květina. „Je sama a tys mi ji utrhl. Jsi sobec?! Ale děkuji. Slunce jim už nesvítí, neporostou květiny a tys mi ji utrhl. Proč jsi to udělal. Proč jsi uzavřel svět do krabičky sirek a lidi jsi rozkádroval na dobré a zlé?!“
Žárlíme na vlastní sny a neschopnost realizovat je. Žárlíme na psi a jejich dobré bydlo, přejeme lidem to nejlepší a zároveň se jim nepodíváme do očí. Jsme promyšleně rozděleni, nasměrováni, seřazeni. Mnoho z nás jsou pouze statistickým údajem v deníčku jiných. Mnoho z nás jsou nehmotnou postavou shánící sirky k podpálení vlastních domů pro „lepší světlo“. Prostě jim na té zemi chybí více slunce. Vsadili se, že nevyjde. Hups… nevyšlo. A tápají a tápají. Najednou přestali shánět kapitál, najednou začli hledat hodnoty. Jiné hodnoty. Láska, bůh, tohle hledají? „Ale no tak, holka! Nebuď naivní.“ Hledají místo kde naleznou květinu, kterou utrhnou pro další. To že další neporoste. Stane se!! Ale znáš to, show must go on… S květinou nebo bez ní, svět se neroztočí. A nakonec budou sami. Možná jsou to samotáři, ale maskují to tím, že stále s někým jsou. Pořád slyšíme to samé. Někdy, někdo, s někým, něco. A k čemu nám to je? Proč se raději nezajímáme, kamže se to vlastně ztrácí barva slunce po západu? A proč květinu je tak složité v zimě utrhnout? To také k ničemu není.
Jen to všechno shrneme to obecných fakt. Když žlutá vystřídá rudou a ta černou. Je tma. Když je tma. Není nic vidět a předpokládáme, že se něco rozsvítí. Pokud ne, jdeme si stěžovat třeba na lampárnu. Sirky a svíčku máme po ruce. Tak si posvítíme. Na co? Na pojistky. A co s tím sluncem?! To ví přece každý, že oběhne zeměkouli a ráno se zjeví na východě. Nejdříve tma. A rudá střídá žlutou. Stoupneme si na pole plné květin a pozorujme východ. Hudba se rozeznívá. „Miláčku svítí ti oči! Nechme jim ještě chvíli zhasnuto“. Není pro lidi občas lepší tma? A co vy? Vy to víte.?!
|