Opuštěni sluncem

na pohřbu tmy

jako plačky za déšť

my stáváme nad těly rán

v pozoru u zrcadel

si navlékáme tvář

kterou poneseme dnem

na obličeji jako kříž

a staré domy

nás přijmou za své

když ucítí

z nás město

a všechny jeho hroby

když říkám

neplač

nejsem nic než růže

voním píchám hniju