|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Jon Fosse. Melancholie II. Dauphin, Praha 2009.
Autor: Tatranka (Občasný) - publikováno 7.6.2010 (14:51:47)
|
|  |
V korytě cesty vychozená pouť stařeny s domkem čerstvě natřeným na bílo. Červené, čerstvě natřené, dveře, otevírající se tak ztěžka přítomnosti, rozevírají klín domku stavangerské minulosti. Ani záblesky procitnutí ji nezbaví práva být stařenčiným každodenním, úhlavním hostem.
U stařenky v čerstvě natřeném domku, na stavangerském kopci, třaskají momenty paměti
a zapomnění. Epicentrum lidského života, spějícího krůček po krůčku k výbušnému konci, buší v kopci, k němuž vede cesta krokem o holi.
Do krajiny chudobného přístavu se vžila bolestivá grimasa stáří. Rybám tu každodenně zvoní umíráček. Jejich mrtvé pohledy zrcadlí pomalé umírání krajiny člověka. Jednodenní pouť stařenky Oline, sestry malíře Larse Herterviga (Melancholie I.), od moře domů, domů k moři a zpět zažívá bolest vzpomínaných slov a zpuchřelých obsahů. Smutná pouť ošlehaná přímořským větrem končí smrtí na číhané. Ta smrt čekala na věčnosti, v obraze neobraze Larse Herterviga.
Stařenka Oline, sestra malíře Larse Herterviga, propadá přítomností k paměti až do zapomnění; životem do vzpomínek předmětů, jež dosud alespoň zkřehle nahmatává; ke slovům, jež ztěží vyslovuje a vzápětí zapomíná. Setkávání se s otcem, bratry v krajině dětství i dospělosti, vzdalování se; až sbohem dávání životu, plynoucímu bez vysvětlování časem. Stařenka Oline propadlá do pamětí si k smrti s sebou bere i věčně melancholické přání Larse Herterviga stát se největším malířem všech dob.
Smrt kondenzovaná v očích mrtvé ryby uhrančivě sleduje svou vyvolenou, stařenku z čerstvě natřeného domku s červenými dvířky, z domku s dřevěnou latrínou, v níž žloutne malebná změť kreseb jejího bratra, Larse Herterviga. Vpíchnuta skobou do dřeva vyvolává otázky, cvičí paměť a uchovává vzpomínky, jež postupně žluknou.
Životní cyklus končící v černé díře uprostřed. Opakování, které jednoho dne ztrácí smysl. Člověk valící před sebou život o své vůli je nakonec zavalen. Jon Fosse drásá čtenářovy oči do krve, zatímco očistný proud plyne kolem něj.
Intimitu stáří, pukající v těle a rozkvétající na povrchu, autor do detailů protíná s intimitou krajiny. Konfrontuje věčnou proměnlivost s pomíjivostí. Lehce a jednoduše. Expresivita jazyka vymlouvá expresivní obraz života na severu. Postavy mlčí jako v Bergmanových filmech, děj se zachvívá a pohupuje s neklidným mořem a stařenčinou chůzí. Moderní střih života s tradiční pointou - smrtí.
Kniha k prožití, katarzi, nezapomnění.
|
|
|
