Šel. Temná ulice se rozprostírala
do daleka před něj. Neolížel se, i když věděl, že je
sledován. Ohlédnout se by znamenalo chybu. On nedělal chyby. Hmátl
pod kabát, přesvědčil se, a pokračoval dál. Bylo to tam. Usmál
se a ačkoliv ten úsměv nebyl pod širokou kapucí vidět, stejně
by náhodného kolemjdoucího notně vylekal. Tou dobou ale nikdo
venku nechodil, a tak nebyl, kdo by se polekal. A jak šel, přemýšlel
tou cestou a dveře se pomalu otevíraly. Zprvu jen škvíra, kterou
pár paprsků temnoty proniklo do uličky šera, pak, centimetr po
cemntimetru, se mezera zvětšovala, až byla na dva palce široká.
Muž se zachvěl, něco si zabrumlal, prohodil jednu nebo dvě
nadávky. Skoro jako by se s někým hádal, až na to, že na ulici
nikdo jiný nebyl. Samozřejmě kromě nich. Dveře se se skřípotem
zastavily a černá nicota se snažila prodrat se jimi ven.
Ty hlasy nejprve šeptaly. Později
jejich šepot přešelv tlumený hovor. Muž zakašlal. Hlasy umlky.
Muž šel dál. Starobyklé domy, mezi kterými se tísnily domky
moderní novostavby, chvílemi jen vysoké, šedé zdi. Občas lampa,
která setejně nesvítila. A všudypřítomná křivá dlažba.
Chodí-li člověk celý den, bývá unaven. A pochoduje-li celý
život, nemůže být o únavě ani řeč, pro takovýto stav
vyčerpání ani neexistuje vhodné slovo. Muž se cítil právě
tak. V tom uviděl lavičku. Posadil se, ne bez úlevy, a vytáhl z
kapsy knihu. Zalistoval a nakonec nechal knihu otevřenou na jednom
místě. Položil si ji na klín a místo aby ji četl, díval se do
protější zdi. Kapitola XIV, sloveso esse.
Stránku sebral vítr. Škvíra ve dveřích byla stopu široká a
temnota, na šerou ulici útočící, již nabývala na síle a
snažila se dostat ven. Ještě ale ne. Ještě byl čas.
Přidal
do kroku. Ta přestávka neměla být. Něco bylo špatně. Esse.
To přihlouplé
slovo. List knihy odvál vítr jako uschlý list akátu, ale slovo
zůstalo. Jaký význam může mít slovo? Je vůbec potřeba
přikládat mu nějaký význam? Chvat mu neprospěl, začal
zrychleně dýchat. Navenek to nebylo poznat a pořád se mu šlo
dobře, v hloubi duše ale cítil, že něco je jinak a nikdy se to
nevrátí do normálu. Zahlédl stín, jak ho dohání. Pořád se
neotáčel, slyšel jejich dech. Třeba uteče. Naději poněkud
ztrácel, ale byl dobrý lhář, dovedl nalhat i sám sobě, že to
bude v pořádku. Po pravici minul uschlý strom. Jabloň.
Životodárná jablka z ní opravdu nerostla, nerostlo z ní vlastně
nic. Dobře. Martyrium lidského světa začíná a končí se Eviným
hříchem. Není-li jablko, není hřích. Strom nechal za sebou.
Dveře byly otevřeny skoro dokořán a i když jim pár čísel
zbývalo, v nitru toho, co by se jindy nazývalo duší, cítil, že
je už nezavře, že to nestihne. Přidal do kroku.
Začalo
pršet. Nebo spíše mrholit. Přitiskl si kabát víc k sobě, v
chůzi nepolevoval. Hlasy už byly všude kolem něj a ani se
neobtěžovaly svůj hovor tlumit. Stínů napočítal pět, nicméně
se stále neotáčel. Nešlo to, nikdy se neotáčel zpět. Dveře se
otevřely dokořán a temnota se vyvalila ven. Klopýtl. Hlasy se
začly pochechtávat. Horečně běžel kupředu a klopýtal čím
dál tím více. Zablýsklo se, zahřmělo a on upadl. Zvedl hlavu a
vítr přivál list papíru. Poslední. Co viděl, byl papír, letící
mu na obličej. Kapitola XIV, sloveso Esse.
Tma.
Na
zemi leželo tělo muže v černém, na obličeji měl přilepený
papír. Blýskalo se a světlo blesků mizelo v řernořné temnotě.
Stíny počaly tančit a ďábelský smích a zoěv doprovázel onu
hrůznou podívanou. Zaburácel hrom. Esse.
|