"O   vrásce   spravedlnosti   I.

            Jellymann G. se jednoho dne z důvěryhodného zdroje dozvěděl o existenci takzv. "vrásky spravedlnosti"; …"okamžitě" zatoužil míti také takovou.

            Předstoupil před zrcadlo, a nespokojen jal se pozorovat své téměř hladké čelo. Věděl ale, že i byť jen při představě určité emoce či „duševního“ “rozpoložení“se příslušná vráska dříve či později …vytvoří, a snažil se tedy sebrat v sobě veškerou Spravedlnost, které jen byl schopen; -po určité době se mu na čele přeci jen určitý náznak vytoužené vrásky objevil -sám ovšem přitom nabyl téměř hrozivé podoby-; ta jeho "nejvnitřnější" Spravedlnost zřejmě prostě ještě jiné nebyla schopna.

           Sotvaže se tedy Jellymannovi podařilo žádoucí grimasu jakž takž ve svém obličeji stabilizovat, ozval se zvonek u dveří; sousedka přes "jedno", snad nejmilejší osoba z celé pavlače, mu nesla z víkendové oslavy relativně bohatou, povětšině sladkou výslužku. Jellymann jen podmračeně kývnul na pozdrav, přebral košík, a na rozloučenou místo pozdravu sotva, rty těsně u sebe, sice ne záměrně, přeci ale jen dosti temně a jakoby výhružně zabručel; ... -tak  obával se o tu svoji "čerstvě nabytou"  masku.

            Sousedka, spíše podivena než uražena, ještě chvíli stála za dveřmi, které  Jellymann G. co nejrychleji zabouchnul; přemýšlela, proč se k “ní“ Jellymann, dle jejího úsudku, zachoval dnes tak –a pro něj navíc zvláště neobvykle- hrubě, a tím i velmi, velmi „nespravedlivě“.

."