a dnes právě já napůlcestě k ránu, a tedy v době pro strašidla akorát, si nemyslím nic. tedy nic dobré, a svíravý pocit v žaludku mně až tak odvahy nepřidá. a jen se ohlížet a nenápadně při tom nastoupit do vytoužené budky, kde dřív, tedy kdysi, byly i veřejné hovorny.

líbíl se mi nesmírně styl, slyšící se v americe severní, jak po zvednutí sluchátka, snad kdekoliv, se ozval hlas z ústředny - vhoďte minci! - fascinovala mě ona na dálku provázaná spolupráce někoho, kdo o mne pečuje, a živej.

tedy ne u nás, u nás si přečtete návod jednou, a pak už po paměti doufáte, že umíte, protože přeci dost chytrej, a čtete na neosvětleném pididispleji, kdy že další dávku tomu nenažranci plechovému dát. a pro oba způsoby mít v hrsti kupu akorátních mincí a doufat, že vám je všechny a hned nevrátí. a co je lepší? když vám do hovoru někdo kecá a pořád chce nějaké prachy a proč? anebo plechová kraksna s displejem, co jen vyjeví - hovor ukončen.

a pak tu byla moderna na karty téměř hrací, kdy ten prohrávající jste bůhví proč jen vy a banka vítězem. a tak strkám tu kartu, se kterou už tolik let vytrvale ze zvyku a ze zásady prohrávám, a doufám. doufám v hlas mé drahé ženy, jak jsem ji týden neměl. tedy po boku. (popravdě ten její bok je půl metru pod mým, ale já to nikde neříkám, a nahlas už vůbec). a strach o půlnoci v budce telefonní je o to větší, o co míň máte kolem sebe byť jen pofidérních stěn. a poslední modely těchto hovoren už zcela pozbyly dveří a stěn vůbec. a jen skleněné něco a pod nohama nic. a japonci vědí, a tak papírový pocit jistoty kolem sebe vystaví a máte byt. jen nevím, jak to mají se zvuky i v silnějším panelu překrásně znějící. ale japonec je koumák a klidně i nějaký hltač zvukový vymyslí.

ale jsem v budce, protože jste už všichni zapomněli proč, a že se krapítek i bojím, jak funící a dupající NĚKDO, anebo NĚCO, a to taky nevím, co z toho si přát, když nic a nikoho nevidím. a tak přijmu otevřenej azyl telefonní společnosti a doufám, že mne má drahá polovička po drátě zachrání. a dupot s funěním ustal a ženu svou teď o to dražší mám u sebe a všude kolem budky, co nemá dveře ani podlahu, je po dešti a na chvíli pocit klidu a poťouchlého bezpečí. povídám a povídám, protože platím, a tedy žádnej jinej šanci nemá, a vidím, jak u nohy, nevím už které, se ježek s bodlinkami usadil. povídám a k dobru ho dám a ježek mě má za chvíli dost a po něm jenom mokrej flek. kdyby jenom mokrej, vona přímo louže! ten chudák se v tom mokru nemoh, a tak si zašel, a bez peněz, prosím, vždyť jsem platil já, do budky na záchod. a moje noha mu přišla náramně vhod.