Odvrátila jsem se od své zamračené

smutné a začouzené země

v mých nynějších nových stájích

závodní hřebec hřívou pohazuje

každá mše u koryt se odbude, a měsíc

nezasvitne, ani se nezachvěje.

Však ve vzpomínce

vzduch náhle čistší a čisté nebe

uprostřed zimy i džbánek jara

vytryskne, krásně zelené

zlaté a červené víno z něj teče

po těle mladých dívek

a vsakuje se do podnapilé

jiskřící země

a my utíkáme, pádíme

jak horští koníci  po klikaté stezce

mezi divokými růžemi

ke kostelíku na kopci v Beskydech

a předbíháme radostně řehtajíce

babičky šourající se s berlemi

k jediné sváteční příležitosti

jejich tolik upracovaného týdne

protože všechno si musíš, člověče

tvrdě zasloužit, i ty své svaté mše

od chvíle, kdy poprvé zkrabatíš

tváře bezzubé, po chvíli

kdy uděláš to naposled.

Utíkáme, běžíme, my ještě můžeme

ač bolí srdce z prosté bezmoce

a kopce kolem nás vrásčité

a kopce kolem nás náhle čisté

jasné, a celý kraj po obzor

je jako jedna svatá kaple

a láskyplně žehnají nám

jako něčí upracované ruce

i ve stáří důstojné a krásné.