Klekání

zvoní do oken nebeského panoptika

a lebky lidí mají tvar elipsy s naraženou podkovou

ta cinká při každém kroku v rezonanci s ohbím prosté mysli

a jako na xylofon dutými tóny hláskuje

kam bože dal jsi moji blízkost

klekání je čas mezi okamžikem a vším co je poslední

město stydne – milenky opravují svá mínění

a zbytky bolehlavů zpřítomňují to co bylo

a možná zase bude pokud hlad po žízni

udělá pár čárek