Milostná

Líbám Tě, líbám, do Tvých těla zákoutí

kůži vroucí, žiji prstu svého poutí

cestuji, od hlavy až k černým lesům

blízko podobou, však daleká cesta k vlasům

polibků oceán směřuji k Tvým hájům

Tvé oči blyští se jak čepele samurajům

i Ty, jediná na mém seznamu milování

vzpínám se jak zraněný kůň bez kování

snad abych se Ti zavděčil, smáčím

svá ústa u Tvých vod, vláčím

se jako ztroskotanec hebkou pouští

a oáza klidu, obepnutá temným houštím

tvé nohy jako duha končící v nedohlednu

při Tvém teple zářím, pýřím, blednu

v závisti a nenávisti k žárlivosti

nejsem ten, co se rád Tvé lásky postí

ach, jak hladím tvé rozpálené tváře

ta Amorova hra, na rybu a na vodnáře

kdy do svých dlaní sbíráš, šupiny líbáš

jednu po druhe, do roztrhání těla, hlídáš

své mravy už tak zčásti padlé

podle sune se pod kůži zvadlé

listoví jiných soků, snad i marných snah

jejich chlípné touhy, obrativší se rázem v prach

chci Tě uzamknout do rudé cely, celou

ne rozumem, jak srdce velí, skvělou

serenádu na ztrhané struny zahrát zná

kdož probudí se v náručí Tvém ze včerejšího sna

ach má Afrodité, vládkyně svého kraje

jablko v klíně, hlava má, jak vzkvétá, zraje

zmítá se v křečích slasti, nad propastí

míchá nápoj lásky, války růží, s láskyplnou strastí

Ó vy květy růžové, k vám vznáším otázku

proč lidé zapomínaj, kašlou na lásku

proč ráj doteků vytlačuje pravý cit

jako by rozum srdce zůstal krví smyt

však svědomí táhne těla od sebe hned

jediný důvod, proč dvou milujících lidí svět

obejde se bez komparsu, nenechá šrámy na duši

zbyde pochyba, proč jsou muži z Marsu a ženy patří Venuši

kdo otázku zodpoví? já už těžko, panna má chléb drobí

by nasytila tisíc vran přiletivších ze záhrobí

však dřív než pohlédla, líbala, odešlá v dál

a já pravý cit aň svět dotyků nepoznal

Má bohyně, mea culpa, mea maxima culpa...