V Bohnicích mi proti depresím dávali Deparkin, primárně určený k léčbě Parkinsonovy nemoci. Částečně zabíral, ale po propuštění jsem zjistil, že jsem po něm trošičku zblbnul. Nebyl jsem schopen zahrát si šachy, nevyznal jsem se na svém vlastním počítači a úplně jsem zapomněl obsluhu Sibelia. To mně vadilo nejvíc. NoteWorthy Composer jsem si pamatoval, ale ten je jednodušší a také ho mám podstatně déle. V případě Sibelia mi hodně pomohla PC Translátorem přeložená část manuálu – asi 45 stránek z celkových 650.
      Na deprese jsem s pomocí krásné Michaely zkoušel všechno možné. Po všem mi bylo blbě. Měl jsem pořád úzkosti a ani deprese neustupovaly. Vrátit se k Deparkinu jsem nechtěl, protože bych ztratil schopnost soustředění. Jedna zkušenost z Bohnic mi bohatě stačila.
      Nakonec jsme na delší dobu zakotvili u Cipralexu. Ten na mě před Bohnicemi s přestávkami účinkoval. Po Bohnicích však vyvolával silné úzkosti. Snížil jsem dávku až na 1/4 tablety (normál jsou 1 až 2 tablety), ale pořád jsem musel bojovat s úzkostí. Často jsem Michaele kvůli tomu volal, občas jsem tam zajel pečovatelským autem, ale marně. Nic jsme nevymysleli. Vždy jsem dostal balíček receptů na léky proti úzkosti, nic víc. Nakonec jsem dostal od Michaely po telefonu návrh na změnu antidepresiva na Aurorix. Ten jsem nikdy neměl, ale přečetl jsem si na internetu, že nemá žádné závažnější vedlejší účinky – kromě úzkostí, samozřejmě. Takže bych se mohl opět ocitnout tam, kde jsem byl. Proto jsem se rozhodl pro "pirátskou akci": včera jsem vysadil Cipralex a nahradil jej Remoodem, braným také po čtvrtkách jako obrana proti úzkostem. Akce se zatím daří: úzkosti značně zeslábly. Teď už jen čekám, až začne Remood účinkovat také proti depresím. Mělo by to být za jeden až dva týdny.