|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
kolik jedinců nosí nutkaví pocit, že jakákoliv melancholie se musí „léčit” a proti-melancholií nejlépe. je pro ně tak těžké pochopit, že ňahňání se ve vlastním smutnění může být krásně sladkobolné. proč nemůžem z času na čas jen tak si krásně posmutnit. a klidně bez zjevného důvodu.
je mi sice líto těch dotčených bytostí co musí takovéhoto melancholika v akci potkat, či přímo strpět. nepochybuji, že jsou jedinci, jako philipp noire, hlavní hrdina fr.trilogie „prohnilí”, kterému jeho smutek prostě svědčí. hůř se už vyrovnáváme se smíškem mé generace j.p.belmondem v jeho posledním filmu, ve kterém i po mrtvici byl naprosto skvělý, ale film nestál za nic... všimnete si, že neuvádím žádné hezouny, krasavce. i když belmondo jako mladej byl docela k světu a navíc měl šarm. no jo, šarm... chyběl jsem, a bůhví kde jsem lítal když se rozdával. od malička mám trable se vším co je k mání zdarma.
je taky příznačné, že při melancholii si pustíme právě tak znějící muziku, která nás vtlačí ještě hlouběji do smutnění a tím i chuti na další album třeba pink floyd a spirála se roztáčí.
šroubovnice večera a hlava si lítá, hlava se vznáší a padá někam do mraků a pak do louže. není to louže plná bláta, je to spíše tmavá řeka. řeka co si ještě nezakázaná klidně meandruje loukami a lesem a polemi. řeka klidná a přitom nesmlouvavě silná, a ještě pořád v pohodě a míru. řeka co se připravuje na překážky a na příval nové energie aby mohla řádit a ukázat co je v ní a co my náhodou dnes i tušíme. hlava se vznáší pod hladinou a nemůže se utopit a ona to ví. není vidět, jen cítit a vnímat tu sílu té řeky, těch jejich záhybů meandrů. žádné kameny, žádné kořeny, jen a jen proud a zatím tak klidný.
a do toho proudu kalné řeky se vpálí jedinec a jen zachraňovat! nejdříve si jen dál plujete a víte jak vás nikdo nemůže dohnat. dohnat ten proud klidné, ale silné řeky. a jedinec - zachránce se nevzdá a jde nasazovat život o který skutečně přijde když bude tak slabomyslně zápasit holými rukami s mohutnou sílou přírody.
najednou, po čase, a z ničeho nic se dostaví úsměv. úsměv nad těmi figurkami na březích co tak bezprizorně mlátí ručičkami. a když přijdete blíž, koukáte jak ty ručičky se hýbou na povel a do taktu. do nejhoršího taktu, jaký kdy kdo, anebo spíše co mohlo vytvořit. a když přesto vám ten úsměv ještě vydrží, je vše jak má být.
|
|
|
