|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Otevřel dveře bytu a vešel dovnitř. Do nosu ho ihned praštil silný zápach zkyslého mléka mísící se s puchem kočičích výkalů. Na moment ho to vyvedlo z míry. Zarazil se a překvapeně zamrkal. Zatočila se mu hlava. Zachytil se rámu dveří a jen s velikým vypětím se udržel na nohou. Ježíšikriste, pomyslel si.
Trvalo to poměrně dlouho, než se odvážil jít dál. Zacpal si nos a dýchajíc jen ústy, proběhl jako vítr bytem a zotvíral všechna okna. Poté se vrátil zpět na chodbu a čekal. Po uplynuvší půlhodině, jíž strávil vysedáváním na schodech a zíráním do prázdna, se vrátil zpět domů. Zápach sice ještě cítil, ale byl to již puch mdlý a nevýrazný a tudíž již ani nijak nedráždil jeho žaludek.
Rejdil v místnostech a odstraňoval příčiny zápachu. Začal v kuchyni, kde z kamen sundal hrnec se zbytky zkyslého mléka, jež následně vylil do záchodu. Hrnec poté umyl, pořádně vydrhnul, a uklidil do skříňky.
Přišla za ním Míca, otřela se mu o nohu a zavrněla. Neměl na ni náladu. Odkopl ji a šel hledat její výkaly. Znechuceně a s velikým sebezapřením je odklidil.
Vrátil se do kuchyně, vzal si z police lahev rumu a pořádně si přihnul. Na uklidněnou. Žaludek měl jako na vodě. Třásly se mu ruce. Smrad velice těžce snášel. Dal si ještě jeden lok, pak druhý a třetí a čtvrtý a pak lahev vrátil na své místo. Cítil se už o mnoho lépe.
Proběhl znovu bytem a okna zavřel. Venku bylo jen několik stupňů nad nulou. Foukal prudký ledový vítr a rozhazoval kolem sebe plné hrsti zmrzlého deště. Pokoje za tu krátkou chvíli stačily pořádně prochladnout.
Šmejdil v kuchyni a hledal něco k jídlu. Hlad měl pořádný. Míca se kolem něj točila, vrněla, občas zamňoukala. Hlad měla také. Objevil v lednici zbytek mléka, nalil ho do misky a dal ji na zem. Kočka se k ní ihned vrhla a začala pít. Sám pro sebe nenašel nic. Lednice byla prázdná, jen na polici se povalovala čtvrtka tvrdého chleba. Zanadával a sáhl opět po lahvi rumu. Ano, mohl si něco uvařit, na to ale neměl náladu. A hlady ještě neumíral. To bylo vždycky jeho spasení, tenhle alkohol. Všelék.
Šel do pokoje, kde zatopil v kamnech. Posadil se ke stolu, před sebe postavil lahev se zbytkem rumu a hned vedle ní lahev plnou vína, jež vytáhl z tajného úkrytu, kde ji měl schovanou na horší časy, které teď přicházely skoro každý večer. Zapnul lampičku, odněkud vyhrabal inkoustové pero a na zasviněný papír začal psát.
Neměl dobrou náladu. Psal milostnou báseň, se kterou se babral už od včerejška a musel sakra makat, protože měla vyjít někdy koncem týdne v novinách a teď byla středa večer a ona byla sotva ještě v plenkách, tahle báseň.
Sluncem zalité pláně zítřka
vzpomínky na minulost umírají
jako prvosenka
spalována jedovatým dechem
jarního mrazu
Přišla k němu Míca, teď už nažraná a spokojená a vyskočila mu do klína, kde se uvelebila a chtěla spát. Položil pero a dopil rum a prázdnou lahev nechal stát před sebou a tu novou, s vínem, ještě neotvíral. Vzal Mícu a položil ji na zem a pak si k ní přisedl. Chvíli si s ní hrál. Odněkud vytáhl kus papíru přivázaného na špagátku a tahal ho kolem sebe a Míca se po něm divoce vrhala v domnění, že jde o nějakou podivnou myš, ale nikdy ji nechytla, protože on byl vždycky rychlejší. Pak ho to přestalo bavit a nechal hračku hračkou a posadil se zpět ke stolu. Míca papír vítězně drapsla, rozcupovala ho na kousíčky a pak odběhla někam pryč, vyspat se. Byla to hodná kočka, tahle Míca. Měl ji rád, ale vždy jen do té doby, než někam nenasrala.
Tvé oči hluboké
hnědé a zelené
černé a barevné
tvé oči hledí zas
do mého srdce.
Psal téměř dvě hodiny bez jakékoli pauzy. Mezitím otevřel lahev vína a postupně usrkával, upíjel. Když si dal pak konečně přestávku, byla z poloviny prázdná.
Vstal a došel k oknu. Motal se. Byl nevrlý. Ta báseň se psala zatraceně špatně. Dobré myšlenky se mu vyhýbaly. Míjely ho. Za každý pitomý verš potil krev.
Díval se ven, do noci. Tam před ním, ani ne daleko, zářila světla továrny a zahlédl také její komíny z nichž chrlila kouř a jemu se z toho udělalo špatně, z celé té beznaděje. A pak také viděl obrysy střech domů, ano, před ním se rozkládalo celé to město se svými úzkými uličkami a nudným životem a on odstoupil od okna a zhnusen se zařekl, že dnes se z něj již dívat nebude. To ho akorát vždycky zdeptalo, tenhle výhled. Jiní se dívají do zahrad a na řeky a na krásné osvětlené ulice a on žije v tomhle, před sebou má továrnu, jež ze sebe chrlí tuny smradu a všude kolem něj žijí vrahouni a kurvy a podvodníci a mrtvoly v garsonkách a osamělé ženy s podvyživenými dětmi a ožralí násilničtí fotrové a vyžírkové a lichváři a všechno to trpí tuberkulózou a cholerou a chřipkou a neštovicemi a nemá to co jíst, jenom smutek, toho mají všichni dostatek a taky slzy a smrt, která si pro ně každou noc chodí. V tomhle on žije.
Šel ke stolu a napil se pořádně vína.
Servané listí podzimu
lepí se mi na tváře
zatímco tobě do vlasů
padají lístky jarních
květů
a k tomu křik našich dětí
v letní zahradě
pokryté sněhem
můj žal a tvůj smích
naše láska drží se ve větvích
tisíciletých stromů.
Noc se přehoupla přes půlnoc a on již začínal být unavený. Alkohol zpomaloval rychlost jeho práce, báseň se vlekla a její konec byl v nedohlednu. Psalo se mu stále složitěji, písmena se rozmazávala a tančila mu před očima, mizela a přeskakovala přes sebe.
Dal si pauzu a chtěl si chvíli pohrát s Mícou, ale objevil ji, jak spí stočená v křesle a tak ji nechal být a jen tak se procházel po bytě. Z toho sezení za stolem ho bolelo celé tělo, svaly měl ztuhlé a třásl se zimou. Procházel se a snažil se zahřát. Oheň v kamnech již dávno vyhasl, ale on ho nechtěl znovu zapalovat, měl málo uhlí, peníze žádné a zima byla ještě dlouhá. Topíval proto každý den jen několik hodin.
Zastavil se v kuchyni a díval se po prázdném bytě. Kde je sakra ta ženská ? napadlo ho najednou. Takhle pozdě se přece nikdy nevrací. Emilie, jeho manželka. Většinou bývala doma dřív než on, pokud se tedy nemusely ve výrobně dělat přesčasy. Kde ale dneska vězí ? Proč mu ráno neřekla, že přijde pozdě?
Zrovna v okamžiku, kdy ho začínal popadat silný opilecký vztek, dostal najednou ránu palicí. Zuřivost se opět změnila v prázdnotu. V hlavě mu hučelo jediné slovo. Tuberkulóza. Poletovalo sem a tam a nechtělo zmizet. Popadl hlavu do dlaní, vší silou zmáčkl a zařval, jako by se ho snažil navěky vypudit. Bylo to už tolik týdnů a přesto by přísahal, že ještě dnes ráno stála Emílie u plotny a připravovala kafe.
A až přijdou andělé
a setnou nám hlavy
z nor vydrápou se ďáblové
a všichni dohromady
snědí naše srdce.
* * *
Blížilo se ráno, tam nad továrnou, z níž se nepřestávala valit oblaka smradu, obloha světlala a trhala se pod prvními slunečními paprsky, jenž se tlačily skrze špinavé a popraskané okno do pokoje. Otevřel oči a díval se před sebe, bez pohnutí. Ležel rozvalený na desce stolu, všude kolem něj se povalovaly stránky s milostnou básní. Na zemi ležela zakutálená láhev vína, prázdná. Míca spokojeně pospávala v křesle.
Vstal a zatopil v kamnech. Svlékl se ze svých starých a špinavých šatů a z dek, do nichž byl zabalený, aby mu v noci nebyla zima, nalil si do lavoru studenou vodu a umyl se. Poté si oblékl čisté kalhoty a košili a oholil se. Dobrá duše byla paní Rozalská, domovnice, několikrát do měsíce mu vyprala. Bez ní by brzy vypadal jako vandrák.
Sebral stránky básně, pečlivě je poskládal a dal do desek. Pohladil Mícu a slíbil jí, že se za pár hodin vrátí a přinese mléko. Zamňoukala, ale byla trpělivá. Sám se bude muset nasnídat někde cestou.
Vyšel z bytu a zavřel za sebou dveře.
A nebožtík řekl
"Tancujme až do rána"
a tu povstali mrtví
a na zběsilou melodii valčíku
obklíčili naše lože
rudé světlo úplňku
postavy jejich ozářilo
avšak navzdory hladové snaze
probudit nás jim se nezdařilo
Zamkl a seběhl po schodech dolů a vyšel ven z domu, ven na špinavou ulici pokrytou kalužemi a plnou křiku cizích lidí. A cestou do redakce se opět, tak jako každý den, rozmýšlel, zda se večer otráví svítiplynem či napíše další milostnou báseň.
|
|
|
