Franz Werfel - Otec a syn

Kdys jsme v nekonečné lásce  
škádlili se bez konce
K duše potěše — 
Uranus otevřel zátoku modři , 
A zajedno ve veselé dětské důvěře, 
Hýčkáni jsem byli na jeho hrudi. 

Ale běda, lehkosti se vytratilo, 
Svět se odhrudil a zrodilo se tělo, 
A tak jsme rozdvojeni. 
Po rozezlených chodech chmury  
Setkají se oči z oceli, 
Nepřátelské, odhodlané. 

A v záhybech svých černých plášťů 
Nosí starý i ten mladý 
Železo jak nenávist. 
Slova, ta co z úst jim plynou, upředena 
z hněvu rozdílnosti věku žití. 

Zsinalý a vyčerpaný. 
A syn celý nedočkavý, až jen starý hebne 
A ten stařec mne zas tupí, rozjařeně: 
Následníče!

Až podsvětí zaduní. 

***

Vater und Sohn 

Wie wir einst im grenzenlosen Lieben 
Spaße der Unendlichkeit getrieben 
Zu der Seligen Lust — 
Uranus erschloß des Busens Bläue, 
Und vereint in lustiger Kindertreue 
Schaukelten wir da durch seine Brust. 

Aber weh', der Äther ging verloren, 
Welt erbraust und Körper ward geboren, 
Nun sind wir entzweit. 
Düster von erbosten Mittagsmählern 
Treffen sich die Blicke stählern, 
Feindlich und bereit. 

Und in seinem schwarzen Mantelschwunge 
Trägt der Alte wie der Junge 
Eisen hassenswert. 
Die sie reden, Worte, sind von kalter 
Feindschaft der geschiedenen Lebensalter. 

Fahl und aufgezehrt. 
Und der Sohn harrt, daß der Alte sterbe 
Und der Greis verhöhnt mich jauchzend: 
Erbe! 
Daß der Orkus wiederhallt.