Probudil ho náraz o zeď a ledové prsty vody, které jej hbitě osahávaly po celém těle. Nemělo to ten správný účinek. Ani se mu nerozsvítilo, ani se nedostavil pocit chladného prozření. Tiše se sesul k zemi, jako by neměl žádnou vůli, sílu cokoli změnit. Před očima nepravidelně opracované kameny. Okamžitě věděl, kde je. Byly doby, kdy Talem podzemí miloval, kdy nedokázal myslet na nic jiného, než na zkoumání slepých cest. Kdysi sem propadl nešťastnou náhodou, když se v rychlosti a neopatrně snažil skrýt mezi skalami před hněvem otce. Strach z neznámého ale cítil jen poprvé. Postupně se tajné chodby staly jeho domovem. Tenkrát jejich existenci neprozradil ani za cenu většího bití, otci bylo jasné, že se syn někde musel schovat. Později byl odhodlán nic neříci ani za cenu vlastního života. Ale všechno má svůj konec. „Už je vzhůru, zavolejte čarotaju!“ Babizna s orlím nosem do něj píchla dlouhým nehtem a kostnatou dlaní mu zakryla oči. Čpěla mátou a pachem ohně. Mysli na něco obyčejného, přikazoval sám sobě. Nesnášel čarotaje, tu jejich samozřejmost, s jakou se zmocnili tajných cizích myšlenek, tu jistotu, s jakou předpokládali, že vše dokážou pochopit. Nebylo to těžké. Stačilo vnímat bolest, která ho stravovala. Stará si nespokojeně odfrkla. „Je jako ty kameny, slizký a tvrdý. Ale nezapomeň, hlídači,“ obrátila se k vězni, „ty nejtvrdší nerosty nejsnáze puknou.“ Usmál se, i když ho to stálo dost sil. „Odpověz jasně, čarodějnice. Je to poslední z hlídačů?“ „Přísahám na své srdce.“ „Žádné nemáš,“ opáčil Luper. Čarotaja se skřehotavě zasmála. Ona měla něco lepšího. „Přikovat ke skále!“ nařídil Luper. Jeho poskoci zvedli Talema na nohy a přirazili ho zády ke zdi na začátku podzemí. Chtěl něco ironicky namítnout, ale včas se opanoval. Nepatrný záchvěv chuti žít mu zavřel pusu. Zvědavě pohlédl na babici. Proč mlčí? Spolčí se s hlupáky, vystopuje mě a pak přihlíží směšné snaze spojit mě se skálou. Jako bychom nebyli jedno tělo už dávno. Na Luperův povel začali do podzemních chodeb proudit další vojáci. Jako mravenci. Jeden za druhým, shodný směr i odhodlaný sveřepý výraz ve tváři. „Tam na konci cest má země bránu do nebe…“ prozpěvovala si čarotaja nakřáplým hlasem. Vojáci jí nevěnovali pozornost. Legendu o záhadné bráně znali všichni. Šamani všech časů si spřádali vlastní verze proroctví, až to původní upadlo v zapomenutí. Přijde den a brána vydá své tajemství, říkalo se. „… až noc se změní v den, přijde si posel pro tebe…“ „Čtvrtá jednotka zůstane hlídat sektor u vchodu, ostatní se rozmístí na kontrolních pozicích na úpatí kopce. Přesně za hodinu vyšlu zpět posla, pokud se neobjeví, vypravíte záchranný oddíl. Držte hlídky směrem k městu a z hlídače nespouštějte oči.“ Luper rozdal příkazy a vyrazil za svými muži.
Taleme, jsi to ty? Jak je to dávno? Tisíckrát zašlo slunce, rozlily se potoky v údolí, bludné kameny rozpadly se v prach… než ses vrátil. Jsem opuštěná a zpustlá jak čekanka v bodláčí. Pamatuješ na ni? Modrou vílu? Ještě mi v uších zní hukot boje, křik umírání a její hrozby, které dokázaly rozpoutat bouři. Vzpomínáš, Taleme? Zradila tě, viď? Cítíš dodnes bolest, nebo jen pohrdání? Ty nedokážeš odpouštět, nemáš ten dar. Jsi poslední svého rodu, věk hlídačů se nachýlil, kam se schováš? Až se brána otevře. Až nadejde doba vykoupení...
„Hej, nespi.“ Čarotaja si půjčila od nejbližšího vojáka dýku a bodla Talema do ramene. Pár kapek krve zbarvilo zbraň do rubínova. Mžoural na ni vyplašeně, na krátký okamžik vypadl z role. Vracel se nerad. Náruč královny ho ještě hřála u srdce. Stačilo se neprobudit, nenastavovat už více tvář starému světu s jeho nestálými větry změn… a octl by se v bezpečí, pevný a silný, netečný k ranám všeho druhu. Vracel se nerad, ale volání krve nesměl odmítnout. „Nemůžeš se nabažit jejího tepla?“ ušklíbla se baba pohrdavě. Vojáci si jejích slov už dávno nevšímali. Zvykli si, že mluví z cesty. Ze své vlastní cesty. „My všichni jí patříme, někdo dřív, někdo později. Možná toužím po klidu.“ „Taleme, Taleme, nemrzí tě, že nesplníš úkol? Kdo udrží bránu, když padne poslední z hlídačů?“ „Od kdy se tím čarotajové trápí? Sama jsi mě vydala vojákům. Co po mně chceš?“ Vycenila své vykotlané zuby, toužíc se vysmát tomu bláznovi, ale na kratičký okamžik jí oči zaplavila modrá mlha. Odtáhla se a zaklepala hlavou. Huš, vzpomínky, vraťte se zpět do temnoty.
Za tajemstvím vede bezpočet cest. Jsou spletené z váhání, marnosti, odvahy i smrti. Existuje však prapůvodní příčina, před kterou všechny strasti tiše blednou. A její jméno je touha. To ona láká muže v mihotavém svitu loučí hluboko do labyrintu skal, do míst, o kterých jen vyprávět značilo zlé znamení. Stíny, jež se plazí po zdech, doprovázející průvod, jen prohlubují ponurost onoho místa. Po hodině pochodu tahají nešťastníci slámku. Prohra znamená cestu zpět. Do bezpečí sice, leč osaměle vedoucí zrádnou temnotou. Luper už prošel bezpočtem bojů, překonal stovky podlých nástrah a probil se kdejakým nepřátelským územím, a přesto nyní, u konce své pouti, cítí znovu bázeň a strach. Jeho mečem je ostražitost, jeho kopím rozhodnost. Průchod šachtou se zužuje, v dálce hučí podzemní řeka, jako mravenci jdou muži jeden za druhým. A místo cukru vede je touha.
„Hej, co když se nevrátí? Mě dovnitř nikdo nedostane. Dost na tom, kolik lidí zmizelo v té zatracené modré ranní mlze.“ „Moje řeč, na Lupera čeká sláva, ale co my? Kolik bohatství rozdají mezi nás, pěšáky?“ „Mlčte, budete poslušni rozkazů, čeládko nevděčná!“ „A co s tímhle? Už je nám k ničemu.“ Zlé oči a poťouchlý úsměv, hrot meče pomalu přejíždějící po Talemově hrudníku. „Mám náladu si s ním pohrát. Prý je z kamene, to se ještě uvidí.“ „… zapomeň na pokoj v duši, kdo srdce nemáš ryzí…“ pokračuje čarotaja v písni. Zbytky košile padají k zemi jako mrtví ptáci. Od ohně nesou vojáci rozžhavený hrot. Talem se tiskne vší silou ke skále. Zachraň mě, královno skal, vem si mě hned! Ale je to bolest, kdo ho přivírá na svou hruď. Pach spáleného masa se šíří vzduchem, pohrdavý smích vojáků zní jako vití vlků. „… až skála vydá své tajemství, kdo ztracen byl, navždy zmizí.“ Babice se namáhavě zvedá a odchází pryč. Talemův výkřik rozčísne oblohu, naráz je temno jako v noci. Bouře a prudký liják zchladí vášeň i oheň. Přikovaný má mokré vlasy přes oči a někde vzadu v hlavě vzpomínku na jinou noc posvěcenou deštěm.
Blíží se můj čas. Jsem připravena. Zdroje mé síly se brzy vyčerpají a já budu volná. Jako bych spala tisíc let. Je konec her. Bývaly doby, kdy jsem kameny a skaliska kolem považovala za vězení, ale postupně jsem pochopila, že jsou mým bohatstvím. Mou tvrzí, mým útočištěm. Bavilo mne najít si hlídače, vdechnout jim svůj cíl a nechat je bojovat za mou jedinečnost. Důvěřiví a naivní blázni. Věděla jsem to, nikdy nezapomínám. Chránili mou čest, mé tajemství, můj klid, a stačilo jim jen vědomí výjimečnosti, které jsem zasela do jejich srdcí. Manipulovat s lidmi, to mi už vážně chybělo. Škoda, že je nakonec všechny dostali, ani Talema vojáci neušetří. Není to v jejich povaze. Soucit a odpuštění? Tak nezní jejich rozkazy.
Úzká šachta se rozšiřuje do sálu krasové jeskyně. Stalaktity ze stropu visí jako napřažené meče, jen bodnout a ztrestat nezvané návštěvníky. „Veliteli, jdeme jistě správným směrem? Minuly jsme několik odboček a já si…“ „Vedení přenechej mě, vojáku! Hleď, ať tvé značky na kamenech jsou jasné a čitelné. Možná se budeme vracet rychleji, než přicházíme.“ „Pane, jak opravdu poznáme bránu? Zemětřesení, jež tento kraj před dávnými lety postihlo, ji mohlo navždy uzavřít v nepropustné sluji.“ Luper jde vpřed beze slova. Pochyby mu však rozdírají čelo vráskami. Stal se mužem, který ten tajemný vchod najde a otevře. Dějiny už na něj čekají. Každým krokem se stává součástí starého proroctví. Rozkazuje v duchu bráně jako svým mužům. Ukaž se mi! Já jsem tvůj pán!
„… zapomeň na pokoj v duši, kdo srdce nemáš ryzí…“ šeptá čarotaja do bubnování deště, ruce vztyčené k indigové modři oblohy. Blesk, klikatý a syčící, udeří do skaliska a Talemovy okovy se úderem rozpadnou. Ještě není konec. Možná je zásah shůry znamení, možná varování. Hlídka u vchodu, ti co přežili, prchají z vršku dolů. „Zvaž své činy, Taleme. Koho zachraňuješ? Sebe? Královnu? Nebo tři desítky vojáků, lačnících po zlatě a krvi nepřítele, kteří sestupují do podzemí jako do hrobu?“ „Zastav mne, jestli to dokážeš,“ zašeptal rozbitými ústy. Vztáhla ruku plnou jizev. Ne poprvé. Za zavřenýma očima krotila divé koně své přirozenosti. Spoutala je opratěmi vzpomínek. Ne poprvé, ale naposled. Talem se rozběhl podzemím. Stopy v křemenitém písku jej vedly jako dlaň přítele. Jak dlouho již chránil bránu? Roky? Století? Jak dlouhý čas uplynul od poslední bitvy? Věčnost. Příliš krátká doba na to, aby zapomněl, že je královna jen využívala. Netoužila po ochraně, jen po zábavě. Jak ji uctívali a klaněli se jí! Jak jí byli vděčni, že dala jejich mizerným životům smysl. Zasloužili si to všechno. Slávu, čest i smrt. A zradu, tu především. Nepoznával tuhle část chodeb, za ty roky, co se vzepřel královně, se mnohé změnilo. Slepá ústí na něj syčela své vábení. Sejdi z cesty, člověče, co je nám po tobě! Blížil se k cíli. Cesta byla lemovaná mrtvými. Těla bez hlavy, hlavy s vypouklýma překvapenýma očima. Královna chránila svou říši dobře. Dobře a krutě. Našlapoval opatrně, vyvolával z paměti složité vzorce, které se učíval kdysi. Kolikrát vstoupit na černý kámen, kdy obejít jílovité podloží zleva, z jaké strany kolem křemenné žíly má čekat, že vyjedou ze skály ostré meče. Otočil se po jednom z vojáků a chvilka nepozornosti jej stála tvrdý úder do kolene. Padl k zemi akorát včas. Hrot zahnutého kovu naostřeného k dokonalosti mu projel těsně nad hlavou. Muž vedle chrčel a plival krev. Krátký okamžik agónie je oba spojil. Pohled z očí do očí uvrhnul Talema na dno propasti. To on pomáhal stavět a budovat opevnění kamenné hory, to on ukrýval smrtící zbraně a nastavoval nášlapné zrádné pasti. Jaký je mezi nimi rozdíl? Jeden slouží v armádě, druhý podlé královně. Louče slabě osvětlovaly vstup do krasové jeskyně. Vojáci se tiskli k sobě, neviditelný nepřítel je děsil víc, než válečný pokřik bitvy. „Lupere, zastav!“ Vyděsil je k smrti. Než se nadál, poznali v něm hlídače a obsypali ho s napřaženými meči. Nebránil se. „Nesmíte bránu otevřít.“ „Ty? Zabte ho!“ „Já, který sem prošel cestou přes tvé mrtvé druhy...“ „Jsi hlídač, možná čaroděj, zaklínač nebo had. Jen přítěž, zbytečné riziko.“ „Jsem tvůj posel. Neslyšel´s tu babiznu? Ona nezpívá, ona předpovídá.“ „Nechal ses chytit, nejsi zázračný, jen zběhlý hlídač, odpadlík.“ Luper mluvil. Nezabil ho, nespěchal vpřed, nekřičel své rozkazy. Je v koncích, uvědomil si Talem. Bude mě poslouchat. Možná mě pak ze zálohy napadne, ale teď mě bude poslouchat. „Nečeká tam bohatství, aspoň ne takové, jaké byste unesli na zádech.“ „Jistě, na rozdíl od tebe, že? Uvidíme, kdo z nás dvou je hlupák! Roky jsem strávil hledáním té správné jeskyně, teď si nenechám vzít svou odměnu.“ „Nemáš ani tušení…“ „Vyslechl jsem víc čarotajů, než je zatracených šutrů v týhle hnusný temnotě. Mnozí z nich už nepromluví. Čekal bych, že vydrží víc.“ „Nemají tu žádnou moc.“ „Správně, tady velím jen já. Veď nás, hlídači, ať tě mám radši před sebou. Když se má někdo zřítit do zdejších pastí, ať je to tvůj zadek.“
Kdo mě to ruší? Čas tiká pomalu, každou vteřinu slyším ozvěnou. Měla jsem dovolit hlídačům, aby mě lépe poznali? Stáli by při mně? Možná, ale ztratila bych nad nimi moc. Cítím Talema, jak se dotýká stěn, jak se nikdy nedotknul mne. Vzpouzí se mi, zase, bláhový. Přejdou přes něj jak kobylky, vojáci lační zlata. Mravenci spoutaní touhou. Stahuje mne chlad, snad venku řádí bouře a lijáky bičují zem. Mívala jsem ty divoké chvíle ráda. Daly mi zapomenout na to, kdo jsem. A čím nikdy nebudu. Už brzy se splní mé vlastní předpovědi. Země se zachvěje, krátery roztrhají lesy, vulkány zničí hory a zplanělá pole sežehnu na prach. Čekanky v obilí vzplanou jak pochodeň. Dobře jí tak, té malé podvodnici. Škoda, že už neucítí bolest, srdce jí tenkrát zkamenělo. Někdy zapomínám, jak jsem mocná, jaká síla ze mě proudí. Nevadí, hlavně že si to pamatují ostatní.
„… tam na konci cest má země bránu do nebe,“ slyší Talem zpěv, rozléhající se ozvěnou ve skalách. Jsou oči, které sledují každý jeho krok. Pomsta má dlouhé prsty a silné nohy. Nikdy se nevzdá. Talemovi se točí hlava. To za svým čelem má bránu, před kterou duní kopyta cizích myšlenek a dožadují se vstupu. Nestojí na správné straně a dobře to ví. Nechce královnu hlídat, ani ji vyrvat tajemství. Chce ji zničit. Vojákům se meče lepí ke stěnám a dýky vyskakují zpoza řemenů. Magnetické horniny z nich strhávají zbroj. Jekot a překotný úprk vpřed si vybírají svou daň. Smrt pročesala jejich řady všivým hřebenem. Luper se neotáčí, žene ho vášeň a nenasytnost, smrtelná kombinace. Nesourodý průvod zastaví až prudká chladná záře vysoko nad hlavami. „Jsme na místě. Hej, hlídači, co říkáš?“ „Poslouchám duši kamenů,“ šklebí se Talem, ruku na jednom z výstupků ve zdi. „Na co čekáš? Probuď bránu! Mám ti pomoct?“ Bič zasyčí a otáčí své slizké tělo kolem Talemových ramen. Světlo shora září jako vstup do ráje. Kam jdou po smrti dezertéři? Nikam. Oni nejsou ze šťastných. „Kopejte! Honem, zbabělci!“ Vojáci mručí nesouhlasem, ale rozkaz je rozkaz. Klesnou k zemi a rukama, dýkama, kutají navalené balvany z cesty. „Dělej, hlídači, na kolena k ostatním.“ Za hradbu z hlušiny a křemenů se probíjí rozedřené prsty s ulámanými nehty. Dokud nenarazí na kovové dveře.
„… až noc se změní v den, přijde si posel pro tebe… k čertu, vzdej se mi!“ Čarotaja zanořila dlaně do hlíny jalového pole. Místa, kde neroste ani tráva, jsou bránou do pekla. Přestalo pršet. Bouře není poslušný sluha, nedrží slovo a mizí bez rozloučení. Co jí to dalo práce, vystopovat ta plaché divoké zvíře z rodu hlídačů. Svést vojáky na jeho stopu. Nechat jej dovést je k té jediné správné jeskyni. A pak… podívat se mu do očí. A vysmát se své pošetilosti. Že by ji poznal. Její prsty se spojují s kořeny trnitého bodláčí, až tam, kde mizí ve věčné černi hlíny. Každá hlína je něčí hrob. Místo srdce kámen, ale hmatové nervy má v pořádku. To málo jí zůstalo. Podzemní tvorové vyslyšeli její prosby. Bylo to jako dívat se královně do hlavy. Čarotaja se zasmála pohrdavým smíchem. Plynou jí poslední hodiny, přemocné královně. Němě se zahleděla na noční oblohu. O odpuštění se mezi čarotaji nahlas nemluví. „Hej, babo čarodějná, kam jsi zmizela?“ „Ruce z mého ramene, vojenská kryso, nebo nechám zmizet tebe.“ „Au, potvoro! Dřív věděli, co s vámi. Na hranici s tebou!“ „Udělej to, prokážeš mi tím službu. Velitel tě za tvůj čin jistě po návratu odmění.“ „Chcípni sama.“ Jedovatá slina jí kane po bradě, vojáci se štítivě odtahují pryč. Bezzubé dásně a křivé hnáty je udrží v uctivé vzdálenosti. Dřív by se na ni vrhli a strhali z ní šaty, zaškaredí se babizna. Nejvíce se podobá poraněnému ptáku. Malá cena za bezpečí a neviditelnost. Není čas na vzpomínky. Hloupá pomstychtivá čarotaja. Poštvala vojáky na hlídače. Ne poprvé, ale naposledy. Se správnou předtuchou sledovala, jak se Talem chystá zničit královnu. Ubohá zoufalá čarotaja. On nakonec vyhraje, musí! Přece nedovolí, aby se z hlubin skal vyhrnula všeničící voda do kraje a zaplavila pole. Mezi klasy se chvějí čekanky. Už se dočkají. Ten výjev viděla před očima ve dne, v noci. Stravovala ji touha a závrať a sladkost pomsty léčila bolesti těla a duše. Z hrdla jí vytryskne nelidský skřek. Vojáci se dávají na útěk. Z úst zkroucených bolestí se řinou nesrozumitelné výkřiky, po tváři jí kanou slzy. Horké, vypaří se, než dopadnou na zem. Osudová chyba ji srazí na kolena. Ale záblesk toho, čím byla kdysi, ji s námahou zvedne na nohy a nasměruje k temnému jícnu hory. Než se Luperovi muži vzpamatovali, zmizela jim ve skalách.
„Svažte ho a hoďte na můj kabátec.“ „Od kdy se staráš o mé pohodlí?“ „Žádný ohledy, hlídači, jenom nechci riskovat.“ „Zmetku.“ „Ať se nikde nedotýká kamene!“ volá Luper na své muže, „nevěřím, že se domlouvá s kameny či samotnou bránou, ale pro jistotu.“ Kovové dveře, nebo co to bylo, vyrazily Luperovi dech. Jaká síla a stroje by vrazily takové monstrum přímo do těla hory? Železný plát měl výšku dvou mužů a působil nedobytně. Luper šťoural dýkou do různých geometrických výstupků na stěně, ale nikde žádná škvíra. S masivním kruhem uprostřed nedokázali otočit ani tři vojáci naráz. Tak tohle je jistě ta zázračná brána. Byl trochu zklamán. Jen hora železa, žádné magické rituály ani runové značky. Čekal posvátný oheň, hrob čaroděje, síň plnou zlata nebo tajné svitky, ale místo toho zde na něj s výsměchem hleděl kus kovu, jako by říkal: To jsem tě dostal, co?
Jsi to ty, Taleme? Kdosi se vkrádá do mých myšlenek. Přišel jsi pozdě, první z mých hlídačů, nedokážeš zabránit zkáze. Toužíš poznat mé tajemství? Nebo jsi jen hračka v rukou vojáků? Nevadí, hlavně když jsi tady. Pojďte, vy nedočkavci, lační zlata stejně jako smrti. Pojďte už! Odemkněte mou bránu, zaútočte na mé slabiny, vyrazte na zteč mých pozic. Vítám ten okamžik. Jen díky vám se mi podaří nezapomenutelné. Dám vám, po čem toužíte. Neučila jsem se ten dlouhý čas dokonalému přizpůsobení zbytečně. Znám vaše touhy a sny, splním vám vaše přání. Stanete se nesmrtelnými. V legendách. Zdejší země po mé apokalypse bude legendy potřebovat.
Svázali ho pevněji, než čekal. Když pohne zápěstím, kožený řemen ho přiškrtí a zvrátí mu hlavu vzad. Talem sbírá síly a paktuje se s bolestí. Odstup a dovol mi se osvobodit! A až to skončí, proveď si se mnou, co chceš. Vojáci se úporně snaží najít slabé místo brány. Masivní kruh se sám od sebe počal otáčet. Odskočili strachy, ale hned se vrátili zpět. Luperův vítězoslavný výkřik se odráží od stěn. „Zastav to,“ šeptá hlas z temnoty. Talem tím směrem marně napíná zrak. Kde už slyšel ten tón? Deštivé noci spláchnou kdejakou vzpomínku. Krabaté ruce s dlouhými nehty neobratně zápasí s uzly. Sykne bolestí. Ne Talem, ale přízrak ze tmy. „Co po mě chceš?“ zeptá se jí znovu. „Zastav to. Jsou věci, které nevíš.“ „Nepřišel jsem sem bojovat s lidmi.“ „Vím přece, proč jsi tady! Jestli otevřou bránu, jestli ji zničíš, přineseš zkázu celému kraji.“ „To tys nás sem zavolala. Nevíš, co chceš, čarotajo. Už jednou jsem zaváhal, špatně se rozhodl. Podruhé to neudělám!“ „Nepleť se do toho. Královna sama zem-… prostě odejde. Věř mi.“ Podíval se jí do očí, ale ona to neunesla. Volnou rukou jí tvrdě zvedl bradu. „Pohleď na mne!“ zasyčel vztekle. Ale neměl to dělat.
Za zdmi se začalo ozývat ohlušující pravidelné dunění. Kolo se pomalu otáčí, všechny zraky na něm visí jak omámené. Tam uvnitř! Tam uvnitř jistě čeká bohatství a sláva! Luperovi plane v očích nebezpečný svit. Vojáci stojí v posvátné bázni, povolené paže a meče visící u pasu. Přišel Talemův čas. Smutný je tanec, když padají bezbranné hlavy, které se ani nestačily vyděsit. Točí se v té ostré záři jak uragán, co závan větru, to rána mečem. Ani snad nedýchá, tancuje se smrtí. Luper byl nakonec nejjednodušší protivník. Zemřel s úsměvem na tváři, zírající do oslnivého světla tunelu za kovovým vchodem. Padlo poslední tělo, kameny se nabažily krve. Talem stojí mezi zkázou a vábením královny jako zapomenutý bůh. Musí jít vpřed a zničit ji! Je neporazitelný! Dal slib, že tenhle čin vykoná. Nezáleží na tom, že její existenci nechápe, tím hůř. Kdo seje okovy, nezná cenu života. Dávno se rozhodl, že zaplatí jakoukoli cenu. Zničí královnu! On jediný to dokáže.
Taleme!
„Taleme…“ „Řekni mi jediný důvod, proč bych neměl splnit svůj slib.“ „Aby sis zachoval své srdce… Vzpomínáš? Někdy?“ „Kdyby… hm, nechci se rozpomínat.“ „Je to pryč, nic neříkej. Žádám tě jen, abys počkal. Vím, že tě královna volá. Vím, že jsi s ní spojen a že ti bude chtít ublížit, aby tě donutila k poslušnosti.“ „Mám smlouvu s bolestí,“ ušklíbne se Talem unaveně. A čarotaja vezme jeho hlavu do dlaní.
Taleme! Ty mě neslyšíš? Necítíš kameny, jak tě pálí do nohou? Pojď, zůstaneme navěky spolu! Tale- … generátory odpojeny… palubní systémy hlásí nedostatek energie… dojde k omezení funkce počítačového kontrolního okruhu… hrozí selhání systému… Varování! Varování! Umělá inteligence ztroskotané kosmické lodi Queen Enterprise hlásí plánované ukončení činnosti. Začíná odpočítávání. 60, 59, 58,… Škoda, byla tu zábava...
Doufala, že až bude po všem, přijde si pro ni smrt. Kdy jindy, když ne teď? Hej, křičela do nebe a vzývala ji. Sténání vedle ji vytrhlo z vlastních úvah. Pro Talema si přišla bolest. Čarotaja se vědoucně usmála, přitiskla jeho ruce ke svým očím. Věděla, do čeho jde. Její ohlušující výkřik vyplašil ptáky a překřičel blížící se ranní bouři. Až skála vydá své tajemství, kdo ztracen byl, navždy zmizí… zní jí v hlavě, zatímco bolest jí trhá vnitřnosti na kusy. A pak je ticho. Pod modrou oblohou sedí muž a v náručí svírá raněného ptáka. Srdce má z kamene, ale hmatové nervy jsou v pořádku. Cítí. Cítí? Zuby v dásních a hladkou kůži na zápěstí. Smrt je tedy sladká. Nebo ne? „… až noc se změní v den, přijde si posel pro tebe…“ prozpěvuje Talem. On neměl zemřít! „Přišel jsem si pro tebe.“ „To nesmíš…“ „Čikory.“ Kdo vysloví jméno zatraceného, je s ním navždy svázán. A oba to ví. Krajem zní ohlušující ticho a čekanky v obilí se kývají ve větru. Začíná tanec života. |