Byl jeden šípkový keř, pod kořeny kterého měl svůj domeček skřítek Šípek. Tento vždy ráno vyběhl ze svého domečku, pozdravil se se sluníčkem, poděkoval keříčku za ochranu, umyl si tváře rosou z listů a napil se nektaru ze šípkových růží.
Ten den se cítil ale nějak zvláštně. Tušil, že se něco stane. Vyběhl ze svého domečku a zarazil se hned ve vratech. V záři slunce na paloučku na růžovém spadaném lístečku stála malá křehká a promočená bytůstka.
S dlouhými bílými vlásky a bílými šaty vypadala tak křehce a smutně.
"Kdo jsi?" zeptal se skřítek Šípek.
"Jsem víla Větřinka" odpověděla mu bytůstka. "A promokla jsem v ranní rose. Upadla jsem a smočila jsem si šaty a teď nemůžu letět dál. Musím oschnout."
Šípek jako očarován stál a díval se na malou vílu. Po hodné chvíli se nesměle zeptal: "Chceš se jít ohřát ke mně? U mě v domečku je teploučko. Bydlím tady pod šípkovým keřem."
Malá víla nesměla špitla: "Ráda. Děkuji."
Skřítek Šípek byl malou vílou zcela unešený. Chodil kolem ní a opatrně se jí dotazoval: "Je ti dost teplo? Chceš šípkový čaj? Chceš přikrýt?"
Malá víla jenom odmítavě vrtěla hlavou a pomalu se jí vracel úsměv na rty.
Čím víc se víla usmívala, tím víc bylo v jeho chaloupce větrno a šumělo to tam jako když vítr v listí na stromech hraje svou melodii. Skřítkovi to nevadilo. Šumění listí ve větru měl tak rád. Když se mu začal vítr hrát i s jeho neposednými vlasy, víla zahlaholila: "Děkuji, už půjdu."
"Nechceš ještě zůstat?" rychle se zeptal skřítek a posmutněl, protože znal odpověď.
"Ne, už musím jít, tatínek Vítr na mě čeká." odpověděla víla Větřinka.
"Přijdeš někdy? Uvidím tě?" rychle se zeptal skřítek Šípek.
"Jsem tu nablízku stále, každé ráno se sluníčkem vysouším rosu na tvém keři. A když ti budou vlasy poletovat, budeš vědět, že jsem celkem blizoučko." dopověděla víla, roztáhla své jemné šaty, zadul vítr, ona se vznesla a pomalu mizela v dáli.
Skřítkovi se po tváři kutáleli slzy. Byl tak smutný a sám. Najednou cítil ve tváři jemný vánek, který mu osušil jeho velké smutné oči. Pousmál se a cítil se šťastný, stejně jako každé další ráno, když foukal jemný vítr a vysoušel rosu z jeho keře.