Jak bílý holub

nad rámy věcí

oděný do ran

příštích nocí

dívám se po očích

vypadlých z hnízd

a pak se vítáme

když se vracíš z ulic

a ty střepáváš z prstů déšť  

jakoby na mě zase mávalo to bláznivé dítě

jehož matka dala ruku mezi jeho úsměv a mě

a s pevně sevřenými ústy si jej pak utírala z dlaně

jako polibek z rtů

s tmou za nehty

ukazujeme do mlhy

na obrysy přítomnosti

a prázdnotu

a obracíme tvář k zemi

jako staré slunečnice

zatímco mě vítr

přikrývá pískem

ty mlčky v neděli ráno

utíráš prach světla