Povídáme si čertíš se

na vzpomínaném prohýbání tak veselo 

zas jednou ženským způsobem jsme

vnímaví prostupováni

zvučícími příběhy a sny

 

Svit 

v tvých modrých zorničkách...

ty

blesk lampy zasklený

na nepostupujícím kroku...

 

Křik 

roztáčení odstínů bez barev

lavičky

neviditelný prašný vír...

 

Toužil jsem přiblížit se ti

a vzdálil se...

(jméno vesnice ti nesdělím)

proto snad 

ty přesuny a hledání 

 

s hroznem pochyb

pád doprostřed matičky Prahy -

(která je vlastně násilník

a zarytý běžec bez vlády nad sebou)

 

Nedozírný vesmír pádů vzedmutí - a lásky

viď?

 

Ty mne? - v plamenech jakých? - těch, jimiž odpočívám

na jazycích doteků

které si hrají

s pršením?

beze svlažování? 

 

Směješ se mi v pocítění všeho

tančíš déšť poznáváš -

že VŠE stavím na prázdném...

a ještě opřekot

 

V důvěře líbám tvá víčka něžně

bez naučení postupovat rovnoměrně

akrobat

přivinu si tě a hoříme

volnost stiskem

pažemi

 

Schody z Vyšehradské věčnosti

absolutní báze sesmekání...

 

... odkudsi "pradávné" formule

tlení vydechnuté do tváře

tmou

jež úhybností zábne

 

Perlivost této podzimní noci

mizení stop a rýh

tak milé tváře