|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
I.
Někdy přijdou časy, které přinesou náhody, tak do oka bijící, až se chce přemýšlet o skutečnosti toho všeho. Ten „zlom“, ale nastává právě v tuhle chvíli. Najednou není třeba se v tom pitvat, zamýšlet, jen žít, brát tak, jak to přišlo.
Právě díky souhře náhod a příležitostí pracovala v deštivém dni právě v tomhle promočeném stanu s pár lavičkami a nabízela různé možnosti vnímání živé hudby na nedalekém pódiu, nehledě větru dešti. Ano, mohli jste se zpít do němoty, upadnout, poddat se jistě blahodárnému bahnu a stát se součástí tónů. Ovšem ta probuzení. Další z možností na nápojovém lístku bylo lehké očarování mysli, podpoření barev, zvuků, vnímání, pootevření hranic, ale stále za schopnosti odtančit si jen po svých a nejlépe po dvou. Dále potom sladce barevné alkoholu prosté pitivo. A samo sebou zahřívací povzbudivá voňavá káva či čaj do kelímků, co nepálí. Celé ono široké spektrum jen podporovalo příjemnou atmosféru.
Byla si toho vědoma, cítila to a neměla důvod k nějakým utrápeným výrazům. Spíš naopak, bylo jí s úsměvem. Ovšem i tak měla chuť jít pod podium a jen příjemně poslouchat, skotačit, třeba i využít „jednu z možností“.
Ukázalo se, že v tom nebude až takový problém. Příjemno se vsoukalo i do duše, občas nevrlého šéfa a po desáté večerní odkládala zástěrku a ihned ji pohltil dav. Místo nebylo malé, jak se zdálo. Tolik lidí si chtělo užít volna a pohody, pobýt, potančit, popít, potkat staré i nové známé.
Chtělo se jí zavřít oči a vnímat blaho náhlého bezelstného...všeho.
Když procházela uličkou, někdo před ní si téměř vypíchl oko o deštník.
A tak nějak se poznali.
Když by teď byla možnost přetočit, jako na videu, pak vše z jejího pohledu proběhlo asi takhle – 8x zrychleně.
Nevnímání – jdu si za svým klidem, za bujarou hudbou k podiu přeci, a tu…překvapení, posezení, stále trvající překvapení, smíchané s nedůvěrou a očekávání, co to má být za hru, déšť, cesta a ztráta náušnice při náhlém objetí, zvláštní pocit… Nad vším se vznáší podivná „aura“ večerů, které nejsou časté. „Probuzení“, osamělá cesta domů a nečekaný telefonát od něho do houpacího křesla, spánek…
II.
V její hlavě došlo k posunu. Od snů a myšlenek k realizování. Nelze popřít, že to byla i jeho slova, co ji posunulo, dodalo odhodlání a trochu té odvahy.
III.
Vlak byl ze starších, což uvítala, měla ráda ono pravidelné „tdp tdp“, které ukolébávalo její mysl. Určitý způsob cestovní meditace. Jediné meditace, které byla zatím schopna. Bylo pro ni stále těžké jen sedět a vnímat vlastní dech, i oněch minimálních 20 minut, jak to říkal její známý, který se oddávání meditaci věnoval pravidelně. Ale pokud je nutný trénink, pak jsou cesty vlakem dobrým začátkem.
Zastavuje. Vlak s pískáním u malé boudičky s nejistým nápisem, chvíli trvá, než jí dojde, že je na místě. Zamrká a rychle na sebe hodí pohodlnou větrovku, batoh a vyběhne ven. Na polovinu podzimu není zase taková zima, ale jinak pravý lehce temný den. Foukavý, trochu šerý. Podzim se pro ni dělí na různé fáze. Každou z nich má ráda, každou jinak a jinde. Tuhle by raději trávila zalezlá v jedné z těch kaváren, které jsou schované a musíte o nich vědět, abyste je našli. Jen s knihou nebo prací do školy, s kafem a cigaretou, nebo čajem.. Ano, padl na ni určitý stín nejistoty, a tak ..zničehonic toužila po pár lidech u stolků kolem ní v kavárnách, po sedáncích i po pracích do školy. Čím více se ale vzdalovala od té miniaturní vlakové zastávečky, čím méně byl slyšet vlak, tím bylo lépe. A ono prvotní zaviklání se vzdalovalo a nahrazovalo je opět odhodlání a chuť.
„Kousek polní cestou za zastávkou a už to uvidíš.“ promítalo se jí v hlavě.
Stavení obehnané plotem, s nevelkou stodolou a kouřem z komína.
IV.
Jan už čekal před vchodem. Znali se jen z telefonních rozhovorů.
Byla to jedna z oněch „náhod”, když jí kvůli její neschopnosti vzdát se ranní kávy ujela tramvaj a ona byla nucena v tom nečase počkat patnáct minut na další. Zastávka byla plná lidí, tak postávala kousek vedle, když si všimla. Docela nenápadné cedulky s fotkou a telefonním číslem. Hned věděla, i kdyby jen na pár měsíců, i kdyby jen „na zkoušku“, aby si mohla dokázat, co vlastně chce.
Podle popisu se domek, nebo spíše sroubek, měl nacházet kdesi v horách. Nepochopila přesně, jak někoho napadlo postavit si jen tak uprostřed ničeho ….vlastně chápala, širé nic uprostřed lesů bylo to, co chtěla, co hledala. Když tam zavolala, nevěděla ještě přesně, co říct. Vzal to sympatický hlas a představil se jako Jan. Začala mluvit zkrátka tam, kde byly její myšlenky. O zastávce, ceduli přilepené na stěně domu, fotce.
„Platí stále ta nabídka?“ „Rozhodně. Není zrovna velká fronta těch, kteří by toužili, jako osamělý poutník, jen tak..žeano.“ zasmál se.
Nevěděla, jestli se jednalo o záměr, ale připomněl jí Kerouaca, a to se jí líbilo.
„Bylo by možné si domluvit nějakou schůzku? Ráda bych si to prohlédla.“
Prohlédla.. Cítila, že jediný důvod, proč by onu "náhodu" neměla dotáhnout do konce, by byl ztráta odvahy a navrácení všeho do starých kolejí.
|
|
|