Tak už si připadám jak ve filmu Vrať se do hrobu, když se svolá ta naše sešlost dokupy k jednomu stolu. A to ani nemluvím o tom, že je to asi jednou za uherský rok. A stojí to i dost za prd. Znáte to, je vám šestnáct, osmnáct a říkáte si, sakra, my jsme ale vypečená kumpanie, kamarádi, co nikdy nikdo nerozdělí (se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak…), zdá se více než reálné, že se budeme fantasticky bavit na nejprohnanějších kalbičkách i v šedesáti, namouduši. Kámoši až za hrob, chápete, my ne, my nezpáprdatíme!…

Takže když se konečně sčutnete v nějaké té knajpě, je to všelijaké, nemluvě o tom, že už domluvit se na tom v jaké, je téměř nadlidský úkon! Ne že by to bylo úplně chladné, nekomunikativní, ale dře to, dře. Dumáte čím to a zjistíte, že vlastně tenhle už není, jaký býval a vy nejste nynčkonc taky už kabrňák jak před lety, už si ani nemáte moc co říct, ač to bylo jinak. Takže do sebe bujaře nasázíte šest piv, což není málo a před pár lety by to stačilo na pořádné opivnění (stačí i teď, ale změnila se terminologie - namísto “dost jsem se zkalil” říkáme “trošku jsem se picnul”), rozejdete se, hola la, hola hej, potěšilo, ale nebylo to už tak nějak ono, že… Jo, sakra, v osmnácti to bývalo jinčí (já byl trochu pozadu, kdeže v šestnácti, víte, i těch osmnáct je nadnesených, bylo to později, ale nebudu se úplně ztrapňovat, sakra, ne?). Já nebrečím nad rozlitým mlékem, chápete, ale trochu to zamrzí a ač vím, že toť přirozený běh věcí, soudržné věci prostě časem nutně spějí k rozsypání se na prach minulosti, ale…., ale…. Zatraceně, tak to rozjedeme, a až do rána, co?, jako kdysi!! (No dobře, je mi třicet a za pár měsíců budu taťka a budu mít zatraceně jiné starosti, no a co, no a co, braši, huráá, hoďte sem tři fernety… a ještě jednou do kola…) Ufff. Ale ne, před půlnocí raději vypadnu na poslední tramvaj, to víte, ráno šichta, milá přítelkyně s miminkem uvnitř nemůže být doma věčně sama, himlhergot, vstávání už taky není, co bývalo, dopředu levá (pravá), jde to ztuha, takže někdy příště snad pořádně zakalíme, ne? Jasně, jasně, domluvíme se, brnkneme si, oukej. Tak dovi.