Tak se, pánové, dámy a další obyvatelé místní kupy galaxií, budu ženit. Nic světového, po deseti letech vztahu, notabene s přítelkyní v 6. měsíci se to přímo nabízí, že, podobný akt, jenž by sjednotil příjmení budoucích rodičů. Celou dobu jsem s tím jaksi výhledově počítal, vždyť o nic nejde, že, kus papíru, proč bych se nepřemohl, ač maje trapně zaryté opovržení k podobným oficialitám. Přednost bych dal psí knížce, životu na hromádce bez lejstra z úřadu. Ale prý to bude lepší, prý se vyhneme zbytečným obštrukcím a tak dále. Inu, budiž, skloním hlavu a své předrahé vyjádřím lásku i tímto zoficiálněním soužití (sakra, vždyť jsme spolu víc jak třetinu mého života a téměř polovinu jejího, joj!). I byl vybrán objekt, vhodný pro onen skromný akt (vytrucoval jsem si obřad ve čtyřech, když už je na cestě to mimčo, není radno vyhazovat šedesát tisíc za lidovou veselice, neníliž pravda, ale i tak už nás bude o pár víc, sakra) a jdeme vybrat termín. Řeknu vám, ta chlapská pýcha na svobodu (realtivní, že, ale přeci) je zatrachtilá věc. Na schodech před úřadem se mi nohy počaly zasekávat, plést, tělo se obracelo a jazyk mlel něco o “…ehm, nenecháme to na jindy, že, a já počkám venku..” a podobně. (Bože, já budu mít svatbu, já…. To nezvládnu, to nezvládnu, se mnou to šlehne, lidi!) Nenechali. Bla, bla, bla, toho a toho v deset nula, nula, buch! A je to tam, už to má konkrétní podobu. Sakulajdá. Má milá nadšením jen zářila a mě naskakovali pupínky z představy, jak platím svatební róbu pro oba, prsteny a ty věci kolem, ehm, chrchly, chrchly… Já se asi budu vážně ženit, pomóóóóc…