Jednou v létě jde jako obvykle do polí,
zastaví se na chvilku u jezírka, kde se na sebe
často dívá, aby zjistila,
jestli nenastávají nějaké změny. Vidí
tu samou osůbku, ten strašný kabátek
dcerunkovství, který ji pořád těsně obepíná.

Slunce se zdá, ve vodě, velmi blízko.
To je můj strýček, zas špicluje, myslí si—
všechno v přírodě je jistým způsobem její příbuzný.
Nikdy nejsem sama, myslí si,
mění přání na modlitbu.
Pak se objevuje smrt, jako odpověď vzývání.

Nikdo už nepochopí,
jak krásný byl. Ale Persefoné nezapomíná.
Také to, že ji pojal, přímo tady,
její strýček přihlížel. Vzpomene si, jak
se sluneční světlo mihotalo na jeho holých pažích.

To je to poslední, co si pamatuje zřetelně.
Pak ji ten snědý bůh unesl.

Taky si vzpomene, už méně jasně,
na ono děsivé zjištění, že od této chvíle
bez něj nebude umět žít.

Dívka, která z jezírka zmizela,
se nikdy nevrátí. Vrátí se žena,
a bude hledat dívku, kterou byla.

Stojí u jezírka a semtam si říká,
byla jsem odvlečena, ale zní jí to nějak
falešně, necítila nic takového.
Pak si řekne, nebyla jsem unesena.
Pak si přizná, já sama jsem se nabídla, chtěla jsem
uniknout svému tělu. Dokonce, někdy,
chtěla jsem to. Ale nevědomost

neumí chtít poznání. Nevědomost
chce něco vysněného, v co věří, že existuje.

Všechna ta rozličná slova—
opakuje si je pořád dokola.
Smrt, manžel, bůh, cizinec.
Všechna zní tak prostě, tak obyčejně.
Musela jsem být, myslí si, prostoduché děvče.

Neumí si na sebe vzpomenout jako na onu osůbku,
ale nepřestává si myslet, že jezírko si to pamatuje,
a vysvětlí jí význam její modlitby,
bude srozuměna,
zda už zná odpověď, nebo ne.

***

The Myth of Innocence
One summer she goes into the field as usual stopping for a bit at the pool where she often looks at herself, to see if she detects any changes. She sees the same person, the horrible mantle of daughterliness still clinging to her. The sun seems, in the water, very close. That's my uncle spying again, she thinks— everything in nature is in some way her relative. I am never alone, she thinks, turning the thought into a prayer. Then death appears, like the answer to a prayer. No one understands anymore how beautiful he was. But Persephone remembers. Also that he embraced her, right there, with her uncle watching. She remembers sunlight flashing on his bare arms. This is the last moment she remembers clearly. Then the dark god bore her away. She also remembers, less clearly, the chilling insight that from this moment she couldn't live without him again. The girl who disappears from the pool will never return. A woman will return, looking for the girl she was. She stands by the pool saying, from time to time, I was abducted, but it sounds wrong to her, nothing like what she felt. Then she says, I was not abducted. Then she says, I offered myself, I wanted to escape my body. Even, sometimes, I willed this. But ignorance cannot will knowledge. Ignorance wills something imagined, which it believes exists. All the different nouns— she says them in rotation. Death, husband, god, stranger. Everything sounds so simple, so conventional. I must have been, she thinks, a simple girl. She can't remember herself as that person but she keeps thinking the pool will remember and explain to her the meaning of her prayer so she can understand whether it was answered or not.