Viděl jsem stromy stříhané dohola

vlasy větví pálené roky se základy hnízd

na zemi

a stopy křídel z korun i okrajů mého světa

v němž stále hledám

cesty na zrncích písku

ty stejné motivy pro úzkost

a trochu opilý pod nádražními hodinami

stále neumím odjet ani přijet

jen čekám u guláše co chutná jako bolest

až v hlášení uslyším poslední báseň

kterou napsal beze slov Federico García Lorca

z lásky k mužům ze své popravčí čety

na úsvitu jednoho z těch bezejmenných dnů

které patří smutku bdění a snům akvarijních rybek

jež nás chovají v obývacích pokojích

po ony okamžiky kdy si strháváme obvazy z ran

jimž říkáme oči

jednoho anděla znám

krmí holuby na hlavní třídě

a tváří se jako Kristus

když si advent co advent pálí prsty

o kelímek se svařeným vínem

a naslouchá těm co zabili v srdci

jejich tichému křiku

když slovy krmí dobytek

já zapřažen do hvězd pod stélami

jdu zemí k zemi

a na má víčka mi usedají ptáci

snad hledají

co já