Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 19.4.
Rostislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Po rybě stopa nezůstane
Autor: juray (Občasný) - publikováno 14.2.2011 (11:45:13)

PO RYBĚ STOPA NEZŮSTANE

 

PODĚKOVÁNÍ: Autor děkuje slečně Mihaile za neprotestování proti účinkování v téhle šílenosti a téže osobě za první kritiku coby odbornice.

 

VAROVÁNÍ: Jste-li mladší než 15 let, nenarušení nebo považujete za vrchol nevkusu, když šel Jeníček obírat Mařenku do hájíčka, prosím, buď přestaňte číst, nebo si pak nestěžujte a nepište mi rozhořčené komentáře, protože jste byli varováni. V povídce nic tak hrozného není, ale někdo nemá sex rád.

 

***

 

Židenice ‘sou špinavé. Na tom se nic nemění ani s postupujícím časem. Nezměnilo se to moc ani pak, když magistrálu odklonili do tunelů pod Vinohradama a na Otakara Ševčíka udě‘ali prvotřídní široký bulvár, jehož prostředkem teď zas jezdí šaliny. Stačí slézt kousek dolů na Karáskové náměstí, a ‘ste zase v té staré šedé džungli. Bylo to stejné, když ‘sem se tady narodil, když ‘sem tu vyrůstal, a i teď, když ‘sem se sem po dvaceti letech vrátil. Tak‘le teda vypadalo moje rodiště před tím, než ‘sem se narodil.

 

Bylo to v roce 2011, někdy v ří’nu, přesné datum teď neznám, musel bych se podívat. Moje matka byla mladá, ale než ‘sem si ji stačil pořádně zapamatovat, tak zemřela. Bylo mi šest, a její tvář si po těch letech nepamatuju. Někde se mi vytratila, ale vím, že mám dodnes někde její fotku. Dostala mě do výchovy babka, teda její matka, kterou ‘sem neměl moc rád. Takže ‘sem postupem času čím dál víc utíkal ven, a vychovávala mě prakticky ulice. Romantické, že? Věčně špinavej ‘sem tam trávil celý dni, a měl tu špínu a šedou zažranou v hadrech, v kůži a snad i v mozku, celý ty Židenice, kde ‘sme se několikrát ve Stránské skále toulali s toulenem a zkoušeli vyvolávat duchy, Zábrdky, kde se dalo sehnat kdykoli cokoli, Husákovice (ani netuším, proč se tomu tak říkalo), Trnitou, kde ‘sme se snad tisíckrát pomlátili, špinavou Bratislavskou a Vlhkou, kde ‘sem v barákách mezi viaduktem a fízlama kolikrát šukal s mladýma vášnivýma Cigánkama… Nechlubím se. Nestěžuju si. Prostě to říkám.

 

Tod‘le období, kdy mě nikdo nepotřeboval, ale já ‘sem taky nepotřeboval nikoho, trvalo do patnás’ti. Pak babce došla trpělivost, a sotva ‘sem dodělal základku, k‘erou ‘sem prolez‘ taktak, poslala mě na vojenskej gympl do Třebové. Nenáviděl ‘sem ji násobně tolik. Prý že potřebuju disciplínu, nebo mě nechá zavřít do pasťáku, případně zrovna do krimu nebo do Černovic, že je jí to fuk. Zpětným pohledem vidím, že i když byl pasťák kurevsky lákavej, vojenskej gympl byl přece jenom tím nejlepším, co mě nakonec mohlo potkat. Ale stejně na tu strážku s disciplínou, povinnostma a trestama nezapomenu do smrti. To bylo to nejhorší, protože celou dobu doteď ‘sem prakticky kromě školy nemusel nic, a teď ‘sem musel všecko včetně školy. Čemu se divím sám, docela rychle ‘sem se vypořádal s lampasáckýma autoritama (když jim nevadíš, tak občas nevadí oni tobě), a následně i s tou šikanou (Když ‘ste od rána do večera v ulici, buď si zvyknete a naučíte se bránit, nebo to máte zatraceně blbý. Někteří už si třeba zvyknout nestačili). Kupodivu ‘sem se školou nějak promlátil, a nakonec mě to dokonce bavilo. Domů do Brna ‘sem se už nevracel, protože babka taky (zaplaťpánbu) zdechla, a už mě tam nic netáhlo. Na gymplu mě doporučili jako jednoho z nejlepších na špionážní úkoly (kupodivu, protože svatoušek ‘sem nebyl, ale důvod proč už tady několikrát zazněl), tak ‘sem směřoval na výměnnou stáž do Ameriky. Tam ‘sem nakonec udělal maturitu, vojenskou výšku, a tak ‘sem se dostal sem.

 

Práce pro tajný služby není taková vzrušující, jak se píše v různejch románech, a jak se o tom točí kilometry filmovýho materiálu. A to ani poté, když máte možnost cestovat časem. Ano, sci-fi škrabalové o tom sní dodnes, a ani netuší, že se to používá prakticky denně. Nejsou to ale výlety k prababičce na čaj, jedná se o sbírání důkazů pro činy, k’eré už proběhly. Znamená to třeba, když se podaří někoho chytit za vraždu a chybí pořádný důkazy, tak se někdo vrátí v čase, a musí dotyčného hajzla s jeho obětí sledovat. I když mu to rve sr’ce, musí někdy i vidět a v nejhorším případě zdokumentovat, jak dojde k vraždě, a nesmí jí zabránit. Slavná a propíraná poučka o neměnění minulosti ve prospěch budoucí současnosti (tedy přítomnosti, času, ve kterém je mi jed‘natřicet a vypadám jako Brad Pitt po dílenské opravě následkem hromadné bouračky) platí prostě i v realitě. Proto tuhle práci může dělat jenom pár lidí, kteří mají současně dobré psychotesty a silný žaludek. Nedostatek nebo úplný výpadek svědomí taky není úplně na škodu.

 

Samozřejmě, s tím by se nevyrovnal nikdo, možná ňákej robot. My ostatní to musíme řešit různě. Někdo se po akci sežere na prášek, někdo se nechá sežrat práškem, prostě normální, řízená uvolňovací reakce. Já to řeším způsobem, k‘erému říkám „ojebávat čas a prostor.“ Za tu dobu ‘sem se naučil, že jedna vhodně zvolená kombinace slov (s malými obměnami) vede k tomu, že každá zvlhne jak trávník na jaře, a je připravená na cokoli. Platí to nezávisle na čase a prostoru, takže pokaždé, než se vrátím, někde si najdu objekt svého uvolnění, který pak už nikdy neuvidím. Je to nejjednodu‘ší, nejrychlejší, a z důvodu budoucí současnosti samozřejmě zakázané. Ale co oči nevidí, to sr’ce nebolí a po rybě ve vodě a po muži v ženě stopa nezůstane. To nemám ze své hlavy, kdysi ‘sem to čet‘ nebo slyšel. Prý Bible.

 

Tuhle cestu ‘sem si měl zapamatovat napořád, a nejenom proto, že byla do té špinavé čtvrti pod Vinohradama. Jednalo se o nějakou sledovačku ohledně konspirace, která měla dopad až do Zámoří. Podivný bylo samo o sobě už to, že to byl návrat téměř o třicet roků nazpět, protože normálně se dělaly cesty tak rok, dva, maximálně deset. Zároveň to byla dost dlouhá cesta, protože kvůli zabránění odhalení ‘sem se vrátil v noci na den D, tam jsem podle přesných instrukcí měl sledovat jednu určitou osobu, která přespávala v honosným penzionu na Filipnskýho ulici, prakticky uprostřed tovární čtvrti. Během jejího pobytu v Brně došlo k něčemu, co ‘sem měl z’istit, kdy a jak to proběhlo (údajně předání nějakého kufříku – předci prostě byli staromódní), a vrátit se do současný přítomnosti druhý den ráno. Byl ‘sem poměrně vykolejenej z toho, že mám přežít celou noc v minulosti, což pro mě znamenalo spoustu času na relaxaci. Tohohle tvrdýho snu ‘sem se ale musel velice rychle zbavit, aby se to povedlo.

 

Celý proces cesty je poměrně jednoduchý. Pomocí malýho čipu, k’erej je podobnej ovládání garážových vrat, se vytvoří malá díra v časový posloupnosti, a přesun proběhne do času, k’erej chci. Žádný blesky, jenom trochu chladno, když se prochází časovýma bublinama. Zároveň má malej čip paměť jenom na časy přesunu a časy, do k‘erý doby to probíhá, ale mezi tím ‘sem volnej jako pták, což je dvojsečná zbraň – sice mě nic nehlídá, ale ani mi nic nepomůže. Pochopitelně, celý přemístění musí být na místě, k’erý je pokud možno lidupráz’ný. Tady ‘sem měl výhodu domácího prostředí, tak poté, co ‘sem přiletěl do Brna a projel pořád stejnou rezavou šalinou z letiště na nádraží (mimochodem, pořád se ‘eště nedohodli, kde bude, takže se jezdí na to starý, k’erý je sešlý jak v době mýho děc’tví plus dvacet let), trochu ‘sem se prošel centrem (taky furt stejný) a zvolna pokračoval na severovýchod, tramvají dvojkou jel ‘sem do Židenic, abych se podíval, jak to tam vypadá. Stejně. A nic mi nebránilo, abych jel už za tmy do Majlontu. Tam ‘sem vylezl na Proškáči a šel k ranžíru, přes k’erej bývala slavná lávka. Naštěstí tam byla, tak ‘sem přešel na Podzimní a dál dozadu za ranžír, jak ‘sou výtažné koleje ke kopci. Tam nikdy nikdo nebýval, ani teď tam nikdo nebyl, bezďáci tam pořád měli jakýsi kutloch, ale pokud nebyl v tomhle úmorném únorovém počasí práz’ný, tak tam asi nebyli. Ani z komína se nekouřilo. Teď zbývalo jenom přemístit se zpátky do roku 2011 a o pár hodin dřív, abych zastihl tak akorát svítání, a stihl být přesně 9:02 před penzionem (záznam z kamery) a začít svou akci.
Osoba sledovaná, o které ‘sem jako vždy nic nevěděl (Další zákon – znát o osobách jenom to nejnutnější, mezi což se většinou počítá fyzický vzhled, maximálně barva hlasu, a cíl, ke k‘erému má někde dojít. Důvody a proč a nač ‘sou pro jistotu neznámé), měla výrazný charakterový rys – byla sama a bez auta, takže sledování mohlo probíhat pěšky, případně v MHD. Nevýhoda to byla v tom, že na Filipínskýho nebylo kam se schovat, a vůbec v celý čtvrti se v tomhle čase vždycky pohybovalo trestuhodně málo lidí. Sám ‘sem byl zvědavej, jak s tím vykejvám.

 

Nakonec se to nějak povedlo, takže ‘sem snědého černovlasého tmavookého malého nenápadně oblečeného muže středních až pozdních let (nebyl to Cikán, byl to Ind – aspoň nějaké rozeznávací znamení, které ho odlišilo od mas) doprovázel neodhalen napřed na Lesnou, kde se v parku potkal s jakousi známou (černovlasá bledá trochu silnější zhruba pětadvacetiletá holka, tohle nebyl cíl mýho snažení, ale do záznamu taky dobrý, ne?), kufr pořád v ruce, pak jel zpátky do města, a zajímavější to začalo být tady, když vystupoval na Maliňáku. Všechno šlo bez problémů, několikrát ‘sme jeli ve stejné šalině, a podařilo se nám nesetkat se pohledem. K předání mělo dojít něco kolem čtvrté (čili v čase 15:30-16:30, vyberte si). To se záhadný pan I.N.D. přemístil do podniku Pegas (dodnes vaří celkem solidní vlastní pivo), kde k předání nakonec došlo. Partnerem, s k‘erým si povídal, byl nějaký muž silnější postavy, blonďatých vlasů a ruských rysů. Rusáci ‘dycky vypadali stejně. Proč a nač mi bylo jedno, protože všechno bylo zdokumentované a natočené a vůbec. ‘sem prostě dobrej, budou mě muset pochválit. Takovej výlet do rodnýho města, a ‘eště zaplacenej, no neberte to.

 

Práce odvedená, teď ‘sem měl do plánovaného návratu (zítra do osmi místního času) přibližně šestnáct hodin, k‘eré bylo zapotřebí využít. Tak ‘sem se prostě prošel a projel nočním Brnem (čty’riadvacetihodinová šalinkarta za osmdesát tehdejších, na to, co můžu vidět, skoro jak jízdenka do nebe), protože času dost, a kolem deváté ‘sem se vrátil k centru, kde se vždycky něco děje. Podle paměti, k‘erá sice občas vynechává, ale dá se na ni ‘eště spolehnout, bylo v centru několik diskoték. Tuhle muziku sice bytostně nesnáším, ale lepší, než kdybych jel někam k sobě do Židenic, a tam bůhvíkoho bůhvíkde hledal jak úchyl. Vzpomínám si na Two Faces nedaleko Šilingráku, k‘erý vyhořel dřív, než ‘sem z toho měl rozum, a pak z toho udělali drogerii (takže zase obchod s chemií), Karibik (taky strašnej pajzl, ale už nevím, kde se to nacházelo), a konečně Livingstone na Dominikánském náměstí. Ze Šilingráku, kde ‘sem nakonec skončil, taky skoro za rohem.

 

Na to, že to byl klub otevřenej do brzkého rána, už to bylo uvnitř jako v úle. Pamatuju, že to tam za mě vypadalo dost jako ve středověku, tak ‘sem byl zvědavý. Korby u vstupu mě letmo zkontrolovali, ‘esli nemám u sebe něco, co bych mohl použít pro rozproudění zábavy (a zbraň stejně nenašli, nejsem dnešní, a ostatně moje oblečení taky ne, i když tak vypadá), a byl ‘sem vejit . K mému překvapení to tu vypadalo o fous líp, než když ‘sem se tady poprvé zničil a pak se hádal s podobnýma gorilama u vchodu, čímž se panoptikum šrámů v obličeji zase o něco málo rozrostlo. Co mě nepřekvapilo, že tu byla mlha jak na Blatech, horko, nedýchatelně atd. atd. Vypnul ‘sem uši a hledal něco, co by mě potěšilo. Nebo spíš někoho.

 

Stála u baru z jakoby klád a něco cucala. Zvláštní. Když je člověk mladej, přec’tavuje si ideální protějšek s pro něj dokonalou postavou, vzrušujou ho jenom zrzky s malýma ušima a krátkýma vlasama, zatímco brunety s velkýma prsama ho nechávají chladným. Netvrdím, že ‘sem starej, ale o tyhle ideály ‘sem už dávno přišel. Prostě je mi teď jedno, jak vypadá, hlavně že má vepředu něco jako prsa, boky aspoň trochu jako ženská a dostatečný počet tělních otvorů. ‘eště ‘sem zapoměl na dostatečný dech a tělesnou teplotu, jinak mi to bylo podle vzhledu opravdu jedno, protože jednu noc se to dá přežít, a pak už ji nikdy neuvidím (což vím) a ani ona mě (v což doufám). Tohleto maso bylo ale jiný. Nejsem básník, ale někde vzadu v hlavě se mi ozvalo, že tohle je přibližně to, co ‘sem viděl jako své první erotické fantazie. Vlnité husté hnědé vlasy, hnědé oči, semtam piha, postava… Tak akorát, trochu kulatý bříško v těsným triku, prsa krásně velký, ale ne moc, když se otočila, zadeček tak akorát do ruky. V tu chvíli mi záleželo kupodivu ne na tom, ‘esli ji dostanu (což ‘sem věděl), ale ‘esli se jí budu líbit (v což ‘sem – ani nevím proč – doufal). Kromě toho ‘sem za chvíli dostal až neodbytný pocit, že ji z někama znám.

 

Asi ‘sem se jí doopravdy zalíbil, protože po počátečním oslovení zareagovala poměrně kladně, na drink se pozvat nechala, a když už bylo po něm, nebránila se další konverzaci, k‘erá pomalu, ale jistě u nás obou směřovala k tomu samému a jedinému, prostě ideální večer. Kupodivu ‘sem se nechal i vytáhnout na parket, kde ‘sem v rytmu jakýchsi elektronických nesmyslů řádil, a pomalu z ní tahal něco víc, ale jenom takové ty základní údaje pro matriku. Z’istil ‘sem, že se ‘menuje Milada, pochází tady z Brna (pro jistotu ‘sem byl tentokrát za hosta, k‘erý nezná víc než nádraží a hlavní náměstí) a je jí jed’nadvacet. Tyhle ženský mají prakticky v základní výbavě svůj věk nějak měnit, a přichází to právě kolem osmná’stého roku života. Do té doby je jim vždycky o dva až tři roky víc, a poté buď tři roky pořád stejně, nebo plíživě a nenápadně mládnou. Později ‘sem z’istil, že tahle poučka je univerzálnější, jenom stačí dosadit hraniční věk a velikost posunu. Téhle ‘sem to ale věřil.

 

Nějaká dobrá duše asi nakopala dýdžeje, protože tam v tuhle chvíli pustil The Final Countdown. V mém současném věku těžké retro, tady se to zdálo jako naprosto běžná záležitost. A pro mě to taky byla, takže ‘sem se činil, a hrál ‘sem si s jejím dokonalým tělem jako s kytarou. Lechtal ‘sem ji na bocích a zadku (podle toho, k’erou stranou ke mně byla), a když přišlo známé vyvrcholovací sólo, klekl ‘sem si k ní, a začal předvádět něco mezi simulací toho nejznámějšího lízání a pokud možno nejúčinnějšího laskání holého pupíku, samozřejmě do rytmu hudby. Hlavou mi plynulo, že pokud ‘sem svůj díl odvedl dobře, během čtyř písniček se vypaříme z hlavního sálu. Vypařili ‘sme se na konci druhé, což byla na tohle místo taky dost neobvyklá Every Breath You Take od The Police. Polo-oplodňovák, takže to na ni mělo účinek jako kombinace koňského energeťáku, vodky a šampusu. Prakticky ve vteřině ‘sme byli venku na chodbě a vyměňovali si ústní tekutiny. Líbat teda uměla zatraceně dobře, to ‘sem musel i jako starý prasák uznat, a tak ‘sem jí to oplácel důkladným zkoumáním každého kousku jejího těla.

 

Trvalo jen pár minut, než za náma zaklaply dvířka jedné z kabinek na pánských hajzlech. Venku různě chlapi chodili chcát, srát nebo zvracet, kamkoli se dalo, ale zatím nikdo, kdo by se snažil dělat něco podobného (taky bylo teprve půl dvanácté). Chvíli ‘sem litoval, že s ní musím tyhle chvíle trávit zrovna na těh’le pár špinavých a počmáraných metrech čtverečních, ale nevypadala, že by jí to nijak zvlášť vadilo. Po krátké předehře (dlouhá se tady ani moc dělat nedala) ‘sem do ní zepředu zajel. Nebyla panna, ale moc toho za sebou neměla, to ‘sem poznal okamžitě (občas si říkám, že ‘sem se minul povoláním a víc než na tu placenou práci věnuju přemýšlení o vlastnostech jednotlivých vagín, k’eré ‘sem za tu dobu stihl navštívit). Kromě toho to byla velice učenlivá samička, a spolupracovalo se s ní jedna báseň. Tak ‘sem se jí rozhodl odměnit, a ukázat jí všechny dovednosti, k‘eré ‘sem se stihl naučit a k’eré se dají aplikovat v kabince na míse, aby nedošlo k poškození partnerky a zároveň si to užila. Do detailů moc zabíhat nebudu, na to to bylo moc krásné, nepublikovatelné a dlouhé, protože ‘sme končili něco málo po půl třetí, kdy ‘sem do ní naposledy poslal mocnou dávku, jako takovou tečku za tím, co mi právě poskytla. Naštěstí po rybě ve vodě a po ženě s antikoncepcí…, to už ‘sem říkal, ne?

 

Taky byl nejvyšší čas, abysme se dostali ven, protože ve tři byla konečná. Doprovodil ‘sem ji na rozjezd, a zároveň si našel nějaký, k‘erý jel úplně někam jinam, než jela ona. Zapamatoval ‘sem si, že ona jela devětadevadesátkou. Naposledy ‘sme se políbili, a já se vydal směr Soběšice, Lesná, číslo devadesát tři. Mělo to dva důvody – mohl ‘sem jet až na konečnou jako štamgast, co přebral, pak se vrátit zpátky někam na Lesnou, a odtud se dostat zase na liduprázdné místo za majlontským ranžírem tak, abych to do osmi stihnul. Za tmy by to bylo nejlepší, a tohle bylo vhodné na zabití času.

 

Nakonec to klaplo tak, jak ‘sem si to naplánoval. Vylezl ‘sem na zastávce Poliklinika Lesná a po paměti se vydal dolů na Obřany a Majlont. Cesta mi chvíli trvala, takže ‘sem tam dorazil něco před šestou. Stejně byla ‘eště tma. V hlavě ‘sem měl příjemně, a rezonoval mi tam zvláštní pocit, že tohle možná nemusela být příležitost jen na jednu noc, protože tahle kočena to uměla dost dobře. Kdybych toho byl ‘eště schopen, mohl bych tvrdit něco jako o lehké formě lásky, ale to bylo zbytečné. Už jenom pocit, že ‘sem si na ni ‘eště ‘spomněl, mě naplňoval hrůzou. Tak jako tak, konečná vystupovat, nebo spíš přestupovat zpátky do normální časové reality. Ahoj, Židenice vzor 2011!

 

Při přesunu zpátky ‘sem samozřejmě zapomněl, že cesta v mém čase byla dost namrzlá, takže ‘sem naprosto automaticky pevně vykročil vpřed, a noha pokračovala v jízdě po hladkém povrchu. Když to zkrátím, natáhl ‘sem se tam solidně, a kousek dokonce i jel po ledě jak nešikovná krasobruslařka. Při tom se mi vysypalo kde co včetně peněženky. Záznamové zařízení ‘sem měl naštěstí uložené tak, aby ho ani požár nezničil, ale o prachy ‘sem se (kupodivu) staral míň. Peněženka byla rozletěná po celé šířce, a já ‘sem ji za těch nejvhodnějších nepublikovatelných slov začal sbírat. Skoro všechno tu bylo, dokonce jedna fotka. Vida, to byla ta, k’erou ‘sem hledal a měl na mysli, byla to moje matka. Ani ‘sem nevěděl, že ji tam mám, asi byla uložená dost hluboko. No jo, mladá ženská to byla, vlnité husté hnědé vlasy, hnědé oči, semtam pi…

 

Měl ‘sem pocit, že se mi zastavilo sr’ce, mozek, celý svět nebo i vesmír. Zíral ‘sem na tu fotku, jako bych tu podobu chtěl vymazat, nahradit něčím jiným, a tohle nebude nic jiného než zlý sen. Jako po zásahu ele‘trikou ‘sem se dopotácel ani nevím jak na lávku přes koleje, a vyvalil se přes zábradlí. Proto mi byla tak povědomá. Proto ‘sem nikdy nepoznal otce. Proto babka mě ani mou matku neměla ráda. Byl ‘sem džin z láhve, jak říkal John Lennon, s otcem neznámým. Teď už mi byl otec známý, a to dost důkladně. Doufal ‘sem, že si to jenom namlouvám, ale ten důkaz v mojí dlani byl prakticky nezpochybnitelný. Časově to totiž do sebe až moc zapadalo – říjen mínus devět měsíců je přibližně únor. Mohl to být kdokoli jiný, z koho pocházela ta spermie, co ‘sem teď já, ale nějak ‘sem věděl, že nebyla. Asi nakonec tu antikoncepci neměla, hups...


Problém byl prakticky neřešitelný – vrátit se nešlo, aniž by se o tom nadřízení dozvěděli. A kdyby se dozvěděli, co bych jim asi řekl? „Prosím o prominutí, ale vracel ‘sem se, protože ‘sem porušil zákaz ovlivňování minulosti, vyspal se se svou budoucí matkou a tak ‘sem zplodil sám sebe?“ Tady jiné řešení není… Budu jako Oidipus, i když ze sexu s matkou ‘sem vzešel já. Moderní Oidipus. A tato chyba se teď bude opakovat, dokud cyklus někdo nenaruší, což znamená prakticky donekonečna – v ří‘nu 2011 se narodím, matka mi v šesti zemře, ulice, vojenský gympl, Amerika, cesty časem, návrat do Židenic, večer v Livingstonu, a tak až donekonečna. Donekonečna se bude opakovat stejná chyba.
Po rybě stopa nezůstane, po muži občas jo.

 

Přílepy, 28. a 29. ledna 2010.



Poznámky k tomuto příspěvku
Mima (Občasný) - 23.2.2011 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter