Vypila láhev rumu brčkem a napsala o tom. Hodně lidí tím svým textem pobavila.

Já ale „věděla, co na té cestě viděla“.

V té době jsem zahlídla v televizi ukázku z filmu. Statečný hrdina v koncentračním táboře na bujarém večírku esesáků. Rozjetí esesáci se baví tím, že nalévají podvyživenému zuboženému muži vodku za vodkou, dávají mu po ruském vzoru zajíst chlebem, vyhublý muž z chleba ale jen maličko uždíbne, pokračuje v pití, jednoho panáka za druhým. Vřava večírku pomalu utichá až do němého úžasu. Esesáci statečného muže s němým obdivem propustí. Tomu se podaří dojít ještě do baráku, předat chléb svým spolutrpitelům, aby se o něj podělili. A teprve pak ztrácí vědomí.

Stalo se to v Košířích. V hospůdce Na Závisti.

Sedla jsem si ke stolku sama s knihou. Křehké poupátko, sedmnáct let. Za školou. A objednala si čaj.

Starý hostinský ke mně přišoural ve svých bačkorách s malým panáčkem rumu.

"Neobjednala jsem si rum..."

"Pozornost od pána."

Rozhlídla jsem se. Žádný z dopoledních štamgastů se na mě nedíval, každý se věnoval svému půllitru.

No co? Zahřeju se. A místo abych panáčka nalila do čaje, jedním douškem nalila jsem ho rovnou do sebe. Nebylo to nepříjemné. Opravdu hřál.

Záhy se přišoural hostinský s panáčkem druhým, taky jsem ho do sebe obrátila. Pak se třetím a se čtvrtým, už velkým.

Začala hra "kdo z koho". Lokál se bavil. Napětí stoupalo. Dědci dávali do hry svoje poslední drobné.

Já, před očima obraz muže v koncentráku, boj nevzdávala. Šlo o moji čest.

Odešla jsem hrdě kolem smrdutých mušlí do kabinky.

Vypitý rum vracela jsem velmi delikátně. Za okopanými a omlácenými kabinkovými dvěřmi plnými nožem vyrytých nápisů a obrazců, potácivě močil muž. Zápach kamrlíku přehlušila čistá vůně rumu. Vrátila jsem se jistým krokem ke svému stolku, ke své knize. Písmenka se zdvojovala, ztrojovala. Na stole přistál další velký panák. Zvládla jsem ho a zvládla jsem i dalšího.

Vzdali to. Nejpíš při pohledu na moji blednoucí tvář i jejich alkoholem otupělým mozkům došlo, že já to nebudu, kdo to vzdá, a že by mohli způsobit neštěstí.

Vycházela jsem z lokálu za nadšeného aplausu. Svého druhého. První jsem sklízela v kulturním domě za hru na klavír. Tentokrát jsem se ale neuklonila, i když bych ráda. 
Nějak jsem došla do blízkého parku, chtěla se otočit, jestli se na mě někdo nedívá a zatočil se se mnou svět. A točit se nepřestal.

Kdykoli jsem ale pak vcházela Na Závist, dostalo se mi satisfakce.

“Rumová víla,” vydechla bezzubá ústa opěrných sloupů košířského pajzlu alkoholický opar obdivu.

A taky respektu. Byla jsem hrdinka.