Jsem němá, ale nejsem hluchá. To ovšem většinou nikoho nenapadne, takže když roznáším mezi stoly, baví se hosti nerušeně dál. Mám ve svý chaloupce v centru Prahy hostinec. Pohádka. Pivo ani víno už nejdou moc na odbyt, roznáším hlavně čistou vodu. Ve sklepě mám studnu, vynikající pramen. Energetická hodnota takový vody se prý dneska cení. Pramen v centru Prahy!

Mám taky kočku. Nevím, která z nás je vlastně starší. Myslím, že ji mám od nepaměti. Nebo její převtělení, to je jedno. Pak s námi žijou rybenky, moli a komáři. S tou vší havěti se dorozumím, s těmi mluvit můžu, s lidmi ne. Nevím, jak se to stalo, mám pocit, že to tak bylo odjakživa, od chvíle, kdy jsem zahlídla světlo.

Někdy je mi to líto, když třeba slyším mladý pár, oba právníci, jak se rozčilují, že se v Praze nedá žít, že je moc rychlá a že se vrátěj do Brna, jen co si tu dostatečně vydělaj. To bych jim ráda řekla, že je přece jasný, že když se vlci vypraví na lov, taky se pak nesměj divit, že maj na jazyku chuť krve a mezi zuby cizí chlupy. Ale že přece každej ví, že na místě krveprolití žijou v klidu a míru třeba světlušky. Nebo mravenci. Myšky. Slepýši. Ale pak se uklidním – co bych to říkala, když to přeci každej ví.

Nebo tuhle jsem slyšela, jak si jedna maminka stěžuje, že neví, jak  má vychovat svoje děti, že je asi bude muset vychovat k tomu, aby uměly lhát, podvádět a prospěchařit, jinak v tomhle světě neuspějou. Kdybych mohla mluvit, zeptala bych se – a v jakym světě, paní? Ve vašem, v mym, ve světě toho pána v rohu nebo tý dvojice u okna? Ale co, máchnu pak rukou, vždyť to je snad přece taky jasný, ještě jasnější než ta voda, tak co bych to říkala...

Já nemluvím, ale slyším, a u nich je to naopak. Rovnováha je tedy zachována.

Mám ale i jiný hosty. Hosty, kterejm moje voda prostě chutná, kterejm se líbí její barva a zvuk, se kterým padá do hrdla. Který nedrtí umělej obraz světa. Ale drtí je zas něco jinýho, to zas ne že ne. A není jich zas o tolik míň než těch jinejch. Jenom míň mluvěj. I když toho napovídaj taky spoustu.

A taky mám sen. Sen, kterej se mi pořád vrací. Jsem ve městě, který znám, a vím, že v samym jeho centru je chaloupka a v ní hospůdka s živou vodou. Vím přesně, kde je. Ale ještě nikdy jsem k ní v tom snu nedošla, po cestě se vždycky ztratím v průchodech.

Když v noci poslední hosti odejdou, dojdu poděkovat studánce a naleju ještě jednu sklenku na dobrou noc sobě a kočce. Chvilku si povídáme. O elektrickejch výbojích v jejím kožichu a o zahrádce, která vyrostla z betonu kolem kanálu a tvoří kolem něj živej zelenej prstenec.

Pak jdu zavřít okenice. Otvírám dveře a koukám na to město ze snu.