Naděje dřepěla ve Vylhané karmě a pila borovičku. Zoufalství se jí lepilo na paty. Válelo se na podlaze a nepříjemně páchlo. Buddha stál za pípou, čepoval pivo a usmíval se na alkoholiky. Lao-c‘ mezi nimi pobíhal a obsluhoval je. Připadalo mu to smysluplné a naplňovalo ho to pocitem neskonalého štěstí.

Naděje na něj kývla, že by si dala další láhev ohnivé vody. Lao-c‘, autor věhlasné a stále víc populární knihy Tao a rum, se u ní ustaraně zastavil a pronesl:

„Neblbni, budeš ožralá, copak si neuvědomuješ, jak devastující účinky to bude mít na obyčejné lidi? Psychopati ve vládě na ně chystají reálná pekelná muka a ty jim nabídneš co? Leda tak kocovinu grandiózních rozměrů.

Člověk se probudí do nového dne. A mám na mysli poctivého člověka. A co ho nečeká – zvýšení daní.

Osprchuje se, vyrazí do práce a cena jízdného je několikanásobná, zatímco jeho plat byl zaměstnavatelem snížen. Může za to vleklá hospodářská recese a bankrot Řecka. Ne, může za to pouze úřednický šiml a všeho schopní politici. Ti se každodenně dopouštějí všemožných zločinů a jsou přitom beztrestní. Olupují bezbranné, kterými pohrdají a berou je jako nižší kastu, jež si nezaslouží nic jiného, než strach a nejistotu o holou existenci.

Cena jídla roste, náklady na bydlení stoupají, lékařská péče se stává zvolna nedostupnou pro všechny, co ze své mzdy tak tak vyjdou. A to nemluvím o tom, když mají takoví lidé děti.“ Tady se Lao-c‘ odmlčel. Naděje byla už tak opilá, že hodila čelo. Nemělo jakýkoli význam jí cokoli dalšího vykládat. Prošacoval ji. Tak jako obvykle poslední dobou byla plonková. Houkl na svého kolegu Buddhu:

„Hej, osvícený, připiš jí to na její nekonečnou sekeru,“ pročež si ji přehodil přes rameno a vynesl ven před hospodu, kde ji opatrně položil na chodník.

Lidé pod jařmem spěchu a z něho pramenícího stresu se jí snažili vyhnout. Někteří ji překročili, jiní obešli a ti, co ji přehlédli na ni šlápli. Naděje, lapena alkoholickým kómatem, však toho nikterak nedbala.

Procitla někdy kolem půlnoci. Měsíc byl zrovna v úplňku. Postavila se a vydala… Kam vlastně?

Zarazila se a uvědomila si, že nemá domov. Ještě před krátkým časem zpět vlastnila nevelký panelákový byt. Přišla o něj. Exekutoři vyrazili dveře, ačkoli stačilo zazvonit, a násilně ji z něj vyvlekli pryč. Pídila se po důvodu, ale nejen, že jí nebyl sdělen, byla i fyzicky knokautována do stavu třeskutých mdlob.

Nebyla si vědoma, že by někde něco dlužila. Ale třeba toho ani nebylo zapotřebí. Civilizovaná společnost se proměnila díky nenasytné hamižnosti některých individuí v bezcitnou džungli, v níž přežijí jen ti nejsilnější.

Mít charakter se stejně jako mít čest stalo neblahým rizikem.

Posadila se na lavičku v parku. Za chvíli se u ní zjevili pochůzkáři a sdělili jí, že tu nemá co pohledávat. Zdůvodnili jí to tímto tvrzením:

„Pro chudé není na celém tomto široširém světě místo! Takoví jako ty patří do plynové komory. Copak nevíš, že probíhá sociální genocida? Neváhej a aktivně se ji zúčastni.“

Naděje nic nenamítala. Zvedla se a apaticky se odšourala k řece Slizu. Pokusila se v ní utopit. Lehla si na její dno, zavřela oči a vzpomněla si, že je nesmrtelná. Nebo ne tak docela. Teprve až poslední člověk na celém světě natáhne bačkory, bude to umožněno i jí samotné.

Doufala, že se tak stane brzy. Lidská rasa je pro autodestrukci nadaná. Už mnohokrát jí o této své okouzlující vlastnosti přesvědčila. Ale současně byla i kromobyčejně houževnatá. I ty největší masakry a přírodní neštěstí apokalyptických rozměrů vždy aspoň pár lidiček přežilo.

A začali vše budovat od nuly bez toho, aniž by se kdy poučili. Proč?

Svítalo. Vylezla z vody a spatřila dlouhovlasého mladíka. Kouřil joint, byl bezstarostný a toužil se stát básníkem na volné noze. Připojila se k němu, protože tomu vážně věřil. Byl plný ideálů a bezbřehé dětské naivity. Zatím netušil, že se mu jeho sen nepodaří nikdy naplnit.

„Kolik ti je let?“ oslovila ho.

„Sedmnáct,“ odvětil.

„A už jsi měl sex se ženou?“ zajímala se.

„Samozřejmě, bezpočtukrát, ale doposud s ne tak krásnou jako ty.“

Naděje v jeho očích vypadala jako bohyně lásky, smyslnosti a rozkoše. Ve skutečnosti ale žádnou konkrétní podobu nemá.

Je veskrze neurčitá.

25. června 2011