KLUCI A HOLKY
Když jsem chodila do školky, myslela jsem si, že jediné čím se liší kluci a holky je to, že chlapečci mají modré bačkůrky zatímco já a ostatní holčičky jsme měly růžové nebo červené. Další rozdíl byl v hračkách-kluci měli auta, holky zase panenky. Ale někdy se stalo, že některá holčička dala přednost autíčku, zatímco nejeden kluk sáhl po panence. Většinou však jen proto aby prozkoumal, co má ta panna pod sukní…někdy jí přitom vykloubil nebo i ulomil plastikovou nohu, popřípadě obě.
Ale popravdě řečeno některé holky zase pěkně zřídily ta autíčka - ulámaly kolečka, poškrábaly karosérii, někdy ho rozmlátily úplně. Možná už v tom se dají vystopovat první náznaky rozdílů mezi oběma pohlavími. Vášeň pro nafukovací gumové panny některým klukům zůstala i v dospělosti, zatímco ženská za volantem…to je kapitola sama pro sebe.
Už v té době jsem ale začínala mít podezření, že s tou rovnoprávností obou pohlaví není něco v pořádku. Když jsme se zašpinili na pískovišti, nad klukem každý jen pokrčil rameny se shovívavým úsměvem a chápavými slovy „no jo to víte, je to přece kluk“ zatímco nade mnou znechuceně ohrnovali nos a zamračeně mě hubovali: holčička má být přece čistá jako princeznička, jdi se umejt ty čuně.“ Už tehdy jsem si pomyslela, že přece není spravedlivé, když to co projde chlapům, neprojde tak snadno ženským.
Zásadní zlom v mých znalostech o rozdílech jednotlivých pohlaví přišel jednoho dne, když si při hraní na pískovišti spolužák Jaroušek musel odskočit do křovíčka, aby se vyčůral. Tehdy jsem učinila velký objev a mým zvědavým očím neuniklo, že se kluci liší ještě něčím jiným, než barvou bačkůrek. Tak mě to zaujalo, že jsem si pak chtěla pořád jen hrát na doktory, abych to mohla lépe prozkoumat. Já byla samozřejmě vždycky doktorka a spolužáci pacienti. Většinou nijak neprotestovali, když přišli třeba s rýmou nebo bolením oka a já hned trvala na tom, že musí donaha, abych je mohla prohlédnout, stanovit diagnózu a podle toho pak příslušnou léčbu.
A tím jsem vůbec nechtěla naznačit, že chlapi toho i s obyčejnou rýmou nadělají jako by to byl zánět slepého střeva. Tehdy jsem takové rafinované a záludné způsoby narážek na mužské slabosti ještě tak neovládala, jako dnes. Byla jsem prostě jen zvědavá. Paní učitelka ale už tehdy říkala, že jsem nějaká divná.
Že jsem trochu divná slýchám i dnes, když napíšu nějaký článek o rozdílném postavení žen a mužů. Někteří mužští čtenáři naznačují, že ženám dost nadržuji. Možná mají pravdu, nejspíš to bude proto, že jsem sama ženská, a tak vidím, jak to my ženské máme těžké. Kdybych byla chlap, tak bych to bezpochyby viděla jinak. Ale každý má psát o tom, o čem toho nejvíc ví, a tak já píšu z pozice ženské.
To že občas naznačuji, že by ženské měly být více chráněné, opečovávané a rozmazlované, je celkem přirozené: jakožto nositelky života si to prostě zasloužíme. Podle odborníků to co se děje s těhotnou ženou ovlivní vývoj plodu v jejím těle dost podstatným způsobem. Ale i později se výchově věnují převážně matky. Pokud jsou nešťastné, ustarané, ponižované despotickými muži, nutně se to odrazí na výchově dětí.
Podívejte se jak je to v přírodě, která je tak moudrá. Třeba u včel je královna, zodpovědná za rozmnožování rodu uctívána, ostatní včely se snaží jí její úkol co nejvíce usnadnit, pracují místo ní, krmí ji mateří kašičkou…
Netvrdím, že by mě můj partner musel zrovna cpát kaší, ale trochu víc úcty a ohledů by určitě neškodilo. Každá žena je v podstatě bohyně v jejímž těle se rodí život: přiznejme si že to žádnej chlap nedokáže, ani kdyby se rozkrájel. Ale zatímco muži vyžadují chválení a hlazení třeba i jen za to, že uvaří čaj, opačně to moc nefunguje a chlapi si nás většinou za všechno co děláme, váží málo. Kdyby se každý manžel dokázala o svou ženu starat jako včely v úlu o královnu, možná by se ženy nestávaly feministickými bojovnicemi, které se musí prát o svá práva.
A proč se o ně vlastně tak berou?
Protože jakožto nositelky života dobře ví, že na jejich přežití záleží přežití rodu a tudíž budoucnost lidstva. Jen proto tak bojují.
Vemte si modelovou situaci: Přijde nějaká katastrofa, kterou přežije jeden jediný muž a sto žen. Pokud je to muž zdravý a během zmíněné katastrofy nepřišel k nějaké újmě, je velmi pravděpodobné, že se mu podaří oplodnit všech sto žen, a tudíž velká šance, že se zdecimované lidstvo pomalu začne množit a rozrůstat.
Představte si situaci přesně opačnou: sto mužů a jedna žen. Usouložej tu chudinku k smrti a s lidstvem bude ámen!
A to by přes veškeré výhrady, které k tomuto tématu mám, přece jenom byla škoda. Je fakt, že pro jiné živočišné druhy by to byla možná spása a záchrana, přesto si myslím, že přežití co nejvyššího množství šťastných a spokojených žen je absolutní prioritou lidstva.
Tak na tom začněte pánové už konečně trochu makat. |