Je chmurné podzimní ráno. Venku ještě tma, ale v rodinném cihlovém domku na předměstí se už svítí. Rodina sedí u stolu, otec znale mhouří nad denními novinami a posrkává svou ranní kávu. Žena stojí u plotny a ohřívá mléko pro tu „lísavou“ černou kočku s bílými tlapkami, která jim každý den skáče na parapet okna a toužebně mňouká za teplem domova a nějakým pamlskem.
Poslušný školáček dosnídá, pleskne pusu rodičům, nasadí aktovku a utíká do školy, aby s dostatečným předstihem zasedl do lavice, pečlivě na ni naskládal všechny učebnice a očekával školního zvonku s následným příchodem učitele. Dveře se otevřou, třída utichne a všichni žáčci družně a disciplinovaně stoupnou na pozdrav autoritativnímu kantorovi.
O několik desítek let později bydlí v tomto cihlovém domku na předměstí zcela jiná rodina. Svobodná matka s dospívajícím synem. Je chmurné podzimní ráno. Venku ještě tma, ale v tomto domku na předměstí se už svítí. To si žena přivstala na svou ranní cigaretku. Kluk ještě spí. Za půl hodiny mu začíná škola, ale co. Vždyť je mu pod peřinou dobře. Po chvíli však matce dojde trpělivost. Vtrhne k synovi do pokoje a za pomoci sprosté hantýrky ho vyprovodí z domu. Synek si to namíří ke škole. Tam je aspoň teplo. Zaleze do počmárané lavice v poslední řadě a po chvíli zabere znovu. Probudí ho až bouchnutí dveří senilního profesora. Třída se směje, křičí a baví. Snad si ani nevšimli stařičkého kantora. A ten že pamatuje! Vždyť byl jeden z nejlepších. Studenti z něj měli respekt, vzhlíželi k němu. Dnes je z něj jen sešlý kmet, nucen přihlížet všem těmto nepříznivým změnám společnosti.
Je chmurné podzimní ráno. A tam, v tom cihlovém domku na předměstí, sedí na parapetu smutná „lísavá“ kočka, černá kočka s bílými tlapkami a s umírající nadějí čekajíc, že jí snad někdo ohřeje mléko. |