,,Blahopřeju,“ řekla mi a dotýkala se přitom mé dlaně. Víc v tom nebylo. Žádné stisknutí, její kůže a moje kůže se o sebe vzájemně otřely. Vidím matku svého teď už muže poprvé v životě.  

     ,,Děkuju,“ odpověděla jsem jí. Koukala jsem se do jejích bledě modrých očí. Byly prázdné jako nebe. Nedokázala jsem v nich nic najít. Byly prázdné, protože byly odevzdané.  Otočila jsem se k otci svého teď už muže a podala mu ruku.

    ,,Já taky blahopřeju,“ přál mi.

    ,,Děkuju,“ poděkovala jsem i jemu. Dnes kolem sebe vidím spoustu nových tváří.

     Všechno tohle se děje kvůli internetu. Ale ne. Abych k vám byla upřímná, tak musím přiznat, že tohle začlo mnohem dřív.

     Poprvé jsem se vdávala, když mi bylo dvacet. To už je...ehm. Mám z toho manželství dospívající dceru. No, uteklo to jako voda, která zůstala díky všem těm neradostným vzpomínkám, pořádně zakalená. Takže jsem pomalu začala balit fidlátka, která se mi čím dál víc opotřebovávala ze všech těch polovztahů (tak já říkám vztahům, které skončily tak nějak v půlce), jenž prožívala v našem městečku.

      A teď konečně ten internet. A internetová seznamka, na které jsem na sebe s Karlem před třemi měsíci narazili. Karel je z Prahy a já jsem odsud. Z městečka s pár tisíci obyvatel,  kterých je po republice, počítám, hodně. Protože, když si to vezmete, jak jinak bychom se já a Karel dali dohromady, nebýt toho internetu? Já byla naposledy v Praze, když tam hráli toho Ježíše. A to bylo Karlovi čtrnáct roků.

      ,,Miluju tě,“ šeptal mi do ucha,  když jsme se milovali. Kartel je v posteli strašně jemnej. Nevadí, že jsem se s ním nikdy neudělala. ,,Jseš jiná, než holky z Prahy.“

     ,,Jo? A v čem?“ Tohle mi dělalo strašně dobře.

     ,,Jseš taková víc opravdická. Víc skutečná, protože si na nic nehraješ. A máš solidní základy.“ Karel v Praze staví vysoké domy. Chvilku mi trvalo, než mi došly některá z jeho přirovnání. 

     ,,Dřív jsem toho taky hodně hrála, víš?“ připustila jsem. ,,Ale člověka to omrzí.“

     ,,Vidíš, to myslím, že jsi upřímná,“ řekl ještě a pak usnul.

      Poslouchala jsem, jak pravidelně oddechuje. Potom jsem si to udělala. A než jsem usnula i já, myslela jsem na to, jak ze mě život strhal všechny sny. Proto to jsou sny? Protože nikdy moc dlouho nevydrží?  Nakonec zůstalo, co zůstalo a zdá se, že jsem našla někoho, kdo mě miluje, jaká jsem: beze snů, přeplněná realitou.

      Po obřadu jsme se znovu naskládali do aut. Teď jsem už ale seděla s Karlem. První auto se rozjelo a po něm všechna ostatní.  Celá kolona zamířila do restaurace U Lípy. Ta je sice za rohem, ale my museli několikrát projet městem. Lidé na chodnících se zastavovali a koukali na nás. Někdo mával. Někdo jen zůstal překvapeně stát. Někdo se tvářil, že je mu nějaká svatba ukradená.  

       Někteří z řidičů  začli troubit. Možná měli pocit, že se nám od místních nedostává dost pozornosti. Kdyby jen věděli, kolik té pozornosti ve skutečnosti bylo. Kolik jsem si toho vyslechla a kolik jsem toho zaslechla.

       ,,Víš určitě, že tě nechce jenom využít?“ přesvědčovala se Katka, moje nejlepší kámoška. Probírali jsme to po večerech nad lahví červeného vína tolikrát a pořád nás to nepřestávalo bavit.

    .  ,,Po městě se říká, že když je mezi váma takovej věkovej rozdíl...“

      ,,Mě nezajímá, co se říká po městě,“ zvýšila jsem na ni hlas. Ale ona věděla, že jsem  křičela víc na tohle město, než na ní. Cítila jsem, že mám trošku v hlavě. Bylo to příjemný. Bezstarostný.  ,,Já si budu dělat, co chci, ať je to někomu milý, nebo ne! Je to můj život, tak ať se každej stará sám o sebe!“ Vymotala jsem se na balkón a zakřičela: ,,Můj život!“

       Světla v několika okolních bytech zhasla.

      ,,Uklidni se,“ táhla mě Katka zpátky.

      ,,Seru na každýho.“ Dalších několik bytů pohaslo. Věděla jsem, že se mačkaj u oken a čekaj, co jako bude. Parchanti.

      ,,Sakra, vlez už dovnitř!“

       S Karlem si večer musím promluvit o penězích, který slíbil, že přiveze a nepřivez. Místo toho přijely tři auta plná lidí, kteří se cestou museli oblíknout v second handu. Já vím, že všichni Pražáci nebydlí na Hradě, ale je to přeci jen svatba, událost, jak se říká. Mohli si na sobě dát víc záležet.   

      Podívala jsem se na Karla a on se podíval na mě. Co na úřadě řekl Ano, nepřestal se takhle idiotsky usmívat. Jestli s tím šklebem hodně rychle nepřestane, budu mu muset něco říct. Začla jsem se dívat z auta, abych ho nemusela okřiknout. Čeká mě s ním ještě dost práce.

      ,,To je nádhera, lásko!“ rozplýval se Karel, když jsem vešli do sálu restaurace U Lípy. Podél celého sálu stály nazdobené stoly plné mís s řízky, mís s bramborovým salátem a hrnci s polívkou, ve které na dně ležely, jako ponorky Varšavského paktu, játrové knedlíčky.

      Rozhlídla jsem se po tom nazdobeném sále  a teprve teď jsem to konečně viděla stejně, jako to viděl Karel těma svýma bezstarostnýma očima. Měl pravdu, byla to nádhera. Dokázala jsem to. Dokázala.